Their bodies are open (Brutal Assault 2019)

Namísto horkovzdušné fritézy v podobě vypečeného stanu mě budí chládek a vlhko v nohách. Architekt ze mě nebude. Rád bych poopravil svoje fňuky z “čím dál víc davů” na “čím dál dřív davy”, protože prorvat se přes hnědé minové pole tankodromu z letiště do areálu bolí čím dál víc. Hned zkraje festivalu jsme to přepískli, je čas rozdávat ledovou vraždu, jak u Kafky nazvali espresso-kvarteto v ledové lázni z rostlinného mléka. Jedním pohárem pozdravím ostravskou PéVé spojku z Sheeva Yoga, druhým a třetím holky v akreditační budce. Už chápu, jaká je s námi řehole, pozdraví každý tří stý návštěvník. Vytočí mě sekuřití hlavohruď, když mě nenechá projít do areálu se třemi hlty kávy za festivalovou cenu ve festivalovém kelímku, samozřejmě zakoupenou bezhotovostním čipem v náramku. Pravidla a nařízení.

Začínám být starý na legrácky, ale Diablo Swing Orchestra to hraje jako svině a v odpoledním bloku, klasicky vyhrazenému death metalu, ční a rozhoupávají boky. Krisiun zandali poctivý brazilský thrash a Wall of Jericho zase metalcore předpis. Jen takhle a pak už radši nikdy nic. Vůdkyně a cvičitelka Candence má charisma na rozdávání a její pódiový workout s nadšením v očích a radostným úsměvem na zrzavých rtech mě vyburcuje ke crowdsurfingu. Vyjebtě si zuby, zlámejte kosti! Rozdávám lokty, plavu nad zpocenými hlavami, moje pochroumaná páteř mi nepoděkuje, ale dokud se neozve to poslední křupnutí, nemůžu si pomoct.

Už dlouho se s fotrama těšíme na Thy Art Is Murder, byť tátům nesluší ani tuleně v uších, ani čmáranice na pažích. Zamáčknu slzu, že CJ McMahon vyměnil svoji oblíbenou Northface šusťákovku za leopardí košilku, snad vyrostl z pozérství? Tihle protinožci nakládají jako málokdo, a to nerozumím deathcoru. Nadávky do kund těm na zatravněné tribuně a hecování circlepitu kilometr od pódia, tomu se vyrovná jen včerejší vypičovávání fanoušků v podání Eyehategod. Cestou na kafe s klukama z pořadu Špína zahlídnu na scéně hned vedle odpálení setu biblických thrasherů Sodom, jako splnění povinnosti akorát, ale jak říká Bota: „To už šlo.“

Tušil jsem dopředu, že na klubovou Obscure stage se do večera neprocpu, přesto zkouším štěstí, zrovna když Lionheart do rapového beatu rozjedou znělku mého oblíbeného pořadu Black Tracks ze stanice Radio1. Real shit. Proklouznu nepozorovaně do backstage a rozklepou se mi kolena, když se přede mnou zjeví Alexis F. Marshall.

„Nebyli jsme tady nedávno? Fakt ne? To jsi vydržel čekat? Já mám dojem, jako by to bylo včera, vždyť jsme v Čechách zkoušeli před tour. Tohle byla původně barokní pevnost? Já zase slyšel, že se tu za války věznili Židi. Hráli jsme o víkendu na Offu a psal mi Ben Chisholm, ať se zastavíme v Osvětimi. Ale varoval mě, že mi to možná zkurví den. Co lepšího mám na práci? Nikdy už blíž nebudu. Zkoušel jsem se o tom bavit s jednou Polkou a celá zkoprněla. A co chcete kurva probírat? Nějaký nudný žvásty?! Achjo… Jdu se napít, ale neutíkám. Těšilo mě, WAGHiSS.“ Zamáčknu slzu, už nikdy si neumyju pravačku.

Karmu dorovnává čtyřicátnice Mira z Finska, když vymění virgin mojito za plastového havrana jménem Karel a nechce mi uvěřit, že takhle anglicky mě nenaučili ve Státech. Rozjíždí brutální flirt s ženatým tátou, jeho stydlivost ji nezastaví. Je opilá.

fotogalerie z druhého festivalového dne tu

Azusa naštěstí absolutně nestaví na věhlasu basáka Liama Wilsona, neodradí mě ani teatrálnost jejich zpěvačky, legendy thrashe Testament musí stranou. Po peripetiích s proškolenou security, která nepozná all-access pásku od té návštěvnické, se v přenosovém voze Radia Wave vydávám za někoho jiného, kdo málem dostal na prdel za negativní recenzi na oblíbenou kapelu. Z polního vysílání Špíny utíkáme na Obscure stage, kde nás vítá The Reason They Hate Me, hit loňské desky roku. Stručně a jasně: koncert Daughters byl definitivní! Zhudebněná cesta devíti kruhy pekla k absolutnímu zešílení a excentrický projev frontmana Alexise, co se hned od druhé skladby válel po lidech, totální paralýza jedovatým potem. Nečtěte, jaké to bylo, a jeďte v říjnu do Fugy! Zaváhání se neodpouští, tahle kapela nemá obdoby. Už zase klišé, příměry docházejí, lapáme po dechu, pleteme slova.

Zatímco z nás Meshuggah dělají strouhanku (nesnáším tu frázi, ale hrálo jim to jako z desky, fakt!), zatímco Windhand topí v tmavěmodrém hluku, zatímco Anthrax sypou hymnu za hymnou, žvýká nás vyčerpání. Včera jsme to přehnali. Ani likvidace Car Bomb, ani sypanice Discharge, ba ani synťáková romantika Carpenter Brut už na nás nepůsobí. A nikdy nebude. Je čas zavřít oči a na rub víček projektovat pohřeb. V říjnu znovu. A pak ještě tolikrát…