Shaqualyck | Články / Reporty | 18.11.2015
„Po poslechu se zakládaly terapeutické skupiny. Demoverzi hrálo špitální rádio a tři pacienti, co leželi v kómatu, si sbalili věci a šli domů.“ Správně, Červený trpaslík. Začalo to kdysi dávno epizodou Fotostroj času, ve které mladší verze Davea Listera s kapelou Degen a spol. zapěla naživo jeden ze svých největších hitů. Jmenoval se Om. Ve školních lavicích vše přirozeně prohloubil úvod do východní filozofie a výklad věnovaný védám, sánskrtu a období upanišad. K experimentální rockové psychedelii tříčlenné kalifornské formace pak zbýval jen krůček. Následovala deska Advaitic Songs a poslední dílky skládanky do sebe zapadly v sobotu večer v narvaném sklepení Chapeau Rouge. Je vedro, hlava třeští a z hypnotického rytmu State of Non-Return se vám vaří krev. Z první linie pak mžouráte před sebe a s podivem zjišťujete, že šibalský Robert Lowe vypadá in natura úplně jako vousatej Danny John Jules, představitel Kocoura z Červeného trpaslíka. Kruh se uzavřel.
„Tolik lidí jsem tady v životě neviděl, tyvole.“ Šapóčko je zvláštní plac. Kamenná nudle s bezchybným zvukem má výhodu, že na desátou večerní tu nikdo dvakrát nekouká. Navíc leží kousek od Staromáku, takže na zpáteční cestě můžete s gustem přihlížet, kterak si krás Prahy plnými doušky užívají početné davy rozevlátých turistů. Průšvih je, že nepřijdete-li včas, máte smůlu. Prvních pět řad ve spoku, kdo stojí od zvukařského pultu (klece?) dál, dává si už jen „audio“, obraz je sice k mání na dvou menších monitorech (jeden na baru, druhý v půlce tunelu), ale co do kvality se jedná přibližně o dvoustou padesátou čtvrtou VHS kopii, takže z pódia rozeznáte nanejvýš nějakou tu šmouhu. Koncert je naštěstí nekuřácký, i tak stíhá klima udržovat dýchatelnou atmosféru jen s vypětím všech sil. Vyprodáno znamená, že máte-li dobrej flek, pivo či vyprázdnění měchýře musíte nechat na potom, zpátky už se neprošťoucháte, ani kdyby...
Večer otevřel krátce po osmé chlapecký elektročaroděj Lišaj, který nepochybně dělá zajímavou muziku, jen ji prezentuje pohříchu nezajímavým způsobem. Jeho ambientní temnota by zasloužila víc než jen statické růžové reflektory. Snad projekci, tlumenější světlo… Možnosti tu jsou. One man pičus Calvera to neměl o moc jednodušší, ale se svou trudomyslně vrstvenou basou si počínal zkušeně a jeho kriticky přemítavé texty si adresáty našly. Úsporně, bez příkras, Hlína. Om nastoupili krátce po půl desáté. Napětí, soustředěnost a monstrózní doommetalová psychedelie si rychle podmaňují každičký centimetr vydýchaného prostoru. Nespoutaná energie se obřadně valí do davu, zbabělci loví ze zpocených kapes užmoulané špunty, vládne sugestivní síla meditativních repetic.
Horko si brzy vybírá svou daň, kotel opustí první pobledlí odpadlíci, někteří za nezbytného doprovodu nejbližších obětavců. Tempo nepolevuje, rituál vrcholí. Al Cisneros prstí svou pestrobarevnou sadu Rickenbackerů, jako by byl transu, dlouhatánský plnovous dodává jeho svéráznému vzezření na démoničnosti. Emil Amos s rozšafným úsměvem loví postrockové přízraky a prožívá každý úder, Grails můžou za takového bubeníka oblíznout všech deset. Kocour, totiž Robert Lowe střídá kytaru s klávesami, levitující tamburína dostává pokouřit. Zmámené obecenstvo jen fascinovaně přikyvuje. Na rameno mi klepou mrákoty, propadám se publikem a vysílen počítám mátožné stíny. Dunivé mantry nenápadně přecházejí ve stonerrockové struhadlo na hříšníky, dva, tři pohyby a jsme zpátky ve stavu slastného nevědomí mezi nádechem a výdechem. Vzduch rezonuje, stěny se potí, prozření nikdy nebylo blíž.
Om (usa) + Lišaj + Calvera
14.11.15 Chapeau Rouge, Praha
foto © žakelýna
Viktor Hanačík 28.11.2024
Bylo to na hraně mozkové kapacity, hrozilo smyslové přetížení a nevolnost. Být snímek kratší, získal by si zřejmě pozitivnější přijetí, bez nežádoucích somatických následků.
Jan Starý 20.11.2024
Mnohokrát oceněné těleso, ze kterého vyšla také hvězdná skladatelka Caroline Shaw, se představilo u nás vůbec poprvé a očekávání potvrdila i vyprodaná kapacita.
Jiří V. Matýsek 19.11.2024
„Blues je umírající žánr,“ řekl mi v rozhovoru před osmadvacátým ročníkem festivalu Blues Alive jeho booker a majitel Štěpán Suchochleb... Jak se to vezme.
Ema Klubisová 19.11.2024
I Want to Be a Machine nie je o performance a ukážke jej novej hudby. Pozýva nás bližšie, k svojim mentálnym pochodom, chybám počas písania a myšlienkovým odbočkám.
Viktor Palák 18.11.2024
Tibet coby bosý Peter Pan morfující v maniakálního kata nás v Praze prováděl odvrácenou stranou anglického venkova i dojímal vzpomínkou na zemřelé.
Filip Peloušek 17.11.2024
Je to sotva pár dnů, co jsem dočetl Piko Apoleny Rychlíkové a Pavla Šplíchala, to mi ještě nedocházelo, jak potřebný kontext mi dodává ke křtu jedné z nejzásadnějších desek letošního…
Viktor Hanačík 07.11.2024
Oba pojí čtyři roky staré album Brass, cit pro ponuřejší vyprávění, jazz-rapové podhoubí a kontrasty z afroamerické historie... A na dlouhém baru La Fabriky mají zemité Primitivo.
Marek Hadrbolec 31.10.2024
„Zahraj Slipknoty!“ zakřičí někdo. „This is going to sound like Slipknot, I'll even take my glasses off for it,“ odpovídá pohotově Igor, načež Stoned Jesus...
Václav Valtr 28.10.2024
„I wanna taste you, taste your lips, feel your hips,“ znělo z pódia, kde stála zpěvačka v rudých šatech, od prvních okamžiků plně pohroužená do hudby.
Veronika Tichá 27.10.2024
Působivá performance irského kvintetu s vervou a nahlas pojmenovala problémy, které vidí kolem sebe a nebojí se o nich mluvit.