Transforma 2024: Přijít k sobě

Poslední festivalovou noc při vycházce podél Lužnice mě osvítí myšlenka, která může přijít jen ve dvě ráno po několika dnech party: „Umění je fakt super,” říkám svému klukovi. Ten se mi samozřejmě vysměje, že mám v tomhle stavu kuráž pouštět se do hodnocení takhle velkých konceptů. Dává mi nicméně za pravdu. Po koncertech, jaké tu měli Andy the Doorbum nebo Sturle Dagsland taky ale dodává, že je to znepokojivý. Vidět, co v sobě všechno jako lidi máme. Říkám si, že to vlastně sleduju dost ráda.

Myslím, že proto se mi na Transformě tak líbilo. Dramaturgie, prostor, ve kterém se festival odehrává, světla, ozvučení. Všechny podmínky jsou tu zkonstruované k tomu jít úplně na dřeň. Můžeš tu trochu voyeursky nahlédnout nejhlubší zákoutí duší vystupujících, střetneš se nevyhnutelně i sama se sebou. Ať už při několikáté hodině tancování, při zírání do ohně v magické zahradě vynalézavě obklopené reproduktory. Nebo když se o půl šesté ráno naposled potkáš v zrcadle před tím, než konečně ulehneš ke spravedlivému spánku.

Devátý ročníku festivalu v jihočeském Táboře o pětatřiceti tisíci obyvatelích působí jako ozdravovna pro lidi, kterým každodenní kolotoč v současném světě příliš nevyhovuje. Lázně ducha pro nešťastníky pomlácené nevlídnou realitou.

Tenhle svět není pro nás

Čtvrteční program pod kuratelou Heartnoize slouží jako dobrá rozehřívačka. Ještě se oťukáváme, pomalu ze mě ale opadává Praha. Zvnitřená úzkost, že jsem se ještě nezasloužila o stát dost na to, abych se mohla bez uzardění dobře bavit, se tu pomalu rozpouští. Nairobsko-berlínský hudebník Kabeaushé instruuje publikum, aby se rozdělilo na dvě části, a spolu s dropem v písničce nechává jako dirigent naběhnout jednu do druhé. Zábrany i zdivo v nově zpřístupněné Křižíkově elektrárně za dunění basů opadávají. Když zvednu v euforii hlavu ke stropu, do očí mi napadá omítka.

Z vlasů ji dostávám ještě druhý den, nijak mě to ale neruší. Už je to dobré. Všechno je dobré. Nenasytně se vybavuju se všemi, které vždycky ráda vidím, ale z nepochopitelného důvodu se běžně v jiných kulisách stydím zeptat, jak se mají. Můj kluk ráno konstatuje, že jsem mu připomínala mladého Karla Oveho Knausgårda. Nevím, co to znamená, nic jsem od něj nečetla. Předpokládám ale, že jde o známku toho, že jsem se bavila dobře. Tak dobře, že se ve mně, jak se z vyprávění dozvídám, probudila má vnitřní hyena a po návratu na sdílené ubytování jsem někomu snědla müsli (pokud to poškozený čte, nesmírně se omlouvám a nabízím náhradu).

Program následujících dnů se už odehrává z většiny na Cestě, tedy v areálu bývalého statku, který dnešní majitel údajně zušlechťuje na útočiště pro alternativní kulturu i šetrné farmaření. Cesta i bez festivalu působí jako enormně roztomilé místo. To, v co ho přetvořil produkční tým Transformy, mě ale současně dojímá i ohromuje. Stodolu vyzdobenou koudelí, ambientní stage připomínající velké hnízdo, plachty a koberce rozprostřené v malém sadu okolo ohnišť považuju za mistrovské dílo psychedelické scénografie. I za střízliva tu mám při koncertech pocit, že se mi zdají. Zároveň se cítím živě a přítomně, jak se mi při uskakování motorovým vozidlům v Praze dlouho nepoštěstilo.

Když pod dřevěnou střechou spustí norští Sturle Dagsland hrdelní skřeky doprovázené hutnou elektronikou, oblečení v něčem, co připomíná mlynářské čepičky, je mi z té intenzity až trochu zle. Chci ale víc, všechno mi to dejte. Začínající raperka Nanashi se známou firmou producentem Rainerem v zádech působí na stagi chvílemi ještě nejistě. Pak ale vleže prohlašuje, že tenhle svět není pro ni, hodně jí to věřím a moc se těším, v co dalšího svůj pocit nesouladu přetaví.

Oběsit se na králičích kůžích

První noc festivalu je až – pun intended – transformativní tážitek. V duchu Brat summer se tu dá v jedné polovině areálu neúnavně tancovat, v druhé se zas usebrat a promyslet věci, které vás běžně možná trochu děsí (ano, stejně jako u Charli i tady se u ohně diskutuje rodičovství). Dlouhý set v garáži má Casablanka, TK27 a Kembe. Pro zpomalenější tu pod stromem hraje C4AT nebo Avsluta. Fågelle poslouchám z městských hradeb, pozoruju mlhu nad údolím a nechápu, čemu vděčím za tyto dary. V neurčitý čas uprostřed noci na chvíli usnu na pódiu obloženém perskými koberci, vzbudí mě Tasya s Haruem, kteří v rámci DJ setu pouští Simple od svojí blízké Amelie Siba. Jsem extrémně dojatá. Když přiloží ještě Kiss From a Rose od Seala, po které přítomní dokonce zatleskají, říkám si, že dneska přijímám život a svět výjimečně s otevřenou náručí a bez výhrad. Vzácné.

Sobotu trochu hatí prudký déšť a bouřka. Část programu se ruší, část se z nezastřešených stagí přesouvá dovnitř. Vrcholem večera je americký písničkář Andy the Doorbum, který už má za sebou dlouhou šňůru po zapadlých klubech po Česku i Slovensku. Přesto publiku rozdrásanému několikadenní kocovinou naservíruje v ďábelské masce své poslední album inspirované smrtí otce s takovou intenzitou, že se všichni máme chuť kolektivně oběsit na králičích kůžích. Můj kluk zvažuje návrat k předmodernímu životu a farmaření. Já se chci stát kazatelkou, po koncertě skláním pokorně hlavu před bohem, i když přesně nevím jakým.

Doma zažívám změť žalu z návratu do reality i radosti z prožitých dní. S kamarádkou si trochu pobaveně píšeme o tom, nad čím vším nás donutil festival přemýšlet. Transforma je fantastická v tom, že není jen místem, na které si dojedete odškrtnout check list cool jmen. Šikovně pracuje s hudbou jako prostředkem, který nás může sblížit, umí nám pomoc ponimrat se v sobě samých. Prostředkem, který nám pomáhá oklepat neživé a unavené, přijít k sobě a vrátit se do světa zase s trochu čerstvýma očima. Transforma dostává svému jménu se ctí.