Umírat budu za úsvitu! (Brutal Assault 2019)

Dovolenková očista hlukem? Klišé se nevyhneme, obzvlášť na akci, kterou Google mapy vtipně značí jako Festival Nechutného Napadení a kam jezdíme relaxovat s partou fotrů z FuckingLittleTown už kdovíkolik let. Cestou v autě rozebíráme zbytečnost rasismu a bigotnost v krvi, stydím se za úlohu bílého muže každým dnem víc a víc. Reunion s rodinkou Brutalistů se nevyhne historkám z natáčení ani rozdávání merche bíloveckého zhudebnělého hnisu LemonHeart Club v podobě vyflexených kšiltovek, do stanu zapíchnutého v areálu nedalekého letiště prej pršet nebude. No jasně…

Letos nám v programu překvapivě (ne)chybí hopsavé blbinky pro zkérovaná děcka v infantilních tričkách, po relativně pozdním vkročení za brány pekelné jsem opařený japonským revivalem The Truth Is Out There, tedy Crossfaith. Párty, párty, pááárty! Egoraiser, puštěné spodky, natriggerované bicí, zívačka. Mám pro zemi vycházejícího slunce slabost a jejich uchopení tvrdých žánrů zrovna tak, kdo by čekal, že mě Japonsko zklame? Voivod oslavují šestatřicet let fungování veřejnou zkouškou jako z garáže v Tísku nebo fotbalového stadionu Velké Albrechtice, asi už nevím, kolik mi je. Možná dvacet a možná dvakrát tolik? Družbu kávou, kterou nesu pro Ostravaka, co se letos vydal makat na malou scénu, trefně nazvanou Obscure stage, naruší pokus o koncert roku domácích Forgotten Silence.

Exil představuje headlinera každého ročníku, takže legendární čokoládové bochté a novinka kvarteto (čtyři shoty espressa navíc do libovolného kávového nápoje, samozřejmě v ceně) ze stánku trutnovské Valhally jménem Kafka Café, odkud její šéf v trikotu Obscene Extreme solí do znavených zombíků desky God Mother a Fuj of Hell. Lovím letošní kelímek do sbírky a srkám kafe papírovým brčkem. Svět ještě není tak v hajzlu.

Procházím kolem perfektně šlapajících Soilwork a nultých let, kdy lokální kapely sprostě vykrádaly nu-metal, ale nazývaly to crossover. Zdá se mi, že letos vládne stoner nebo si ho jen podvědomě vybírám. Stížnosti, proč taková klasika jako Eyehategod nehraje na hlavní scéně, si strčte do prdele, čím menší, tím víc vibrujou kosti. Vazbící kytara, levoruký bubeník a basa tak hnusná, že pro to v češtině neexistuje slovo. Mike IX Wiliams sotva stojí na nohou, nejednomu z nás naskočí Alice Cooper, když kapela rozdupává stonerové bahno, aby nechala vybuchnout hardcoreový výpad, ale celé je to ten nejtlustší rock’n’roll. Plivání do tváří fans, rozlívání piva i pozdravy vztyčenými prostředníky tam i nazpět. Aplaus střídá děkovačky, tady jsme doma!

fotogalerii z prvního festivalového dne najdete tady

Spustí se déšť a polští Belzebong zase hodinové mlácení řepou. Primitivní surovost, úsporněji už to hrát nejde. Nevadí mi monotónnost, přestože stoner hraje dneska kdekdo. V press zóně vyžíráme elektriku i wifi, potají kouříme plzeňské smotky bez filtru ve slušivém merchi teroristické organizace z mezinárodních vod, které dovolili nejen pojmenovat stage Sea Shepherd, ale i prodávat hřejivý merch hned zkraje veganské uličky, odkud budu už zítra pro masožrouty z výpravy škemrat recepty na sabdží a marinádu na seitan.
“Batushka nuda. A Prong? Měl jsi pravdu.”

Některé legendy by měly vyblednout v paměti, a když si kapela veze na festival tři kamiony světel a pyra, smrdí to průserem. Parkway Drive byli vždycky kravina, vždycky hráli tužku a děcka jim to vždycky žraly, ale to, co předvedli první den v primetimu, mě svojí hloupostí uráží! Srovnání s Cult of Luna, vážně jsem takhle povrchní? Sedmičlenná sestava, dva bubeníci, jen mlha a meditativní tlak. Naskočil mi pocit rauše z prvního koncertu Amenra, stejný festival, jiný ročník, menší stage. Jen Cult of Luna působí kdovíproč přirozeně, taky ne každá kapela by ustála desku i tour s kapacitou jménem Julie Christmas. Klubový koncert roku se možná chystá až na jeho sklonku, ale Akropole jim bude rozhodně slušet. Zapomenout dýchat, zapomenout únavu a vidět po svém boku člověka, co mi hudebními referencemi sahajícími až ke klasikům temnoty změnil život, jak spokojeně pochrochtává do pomalých rytmů, to je ten nejzásadnější moment zadostiučinění. Navzdory faktu, že Bota by uměl být můj fotr.

Mezi nadsázkou a trapností mám jen opravdu tenounkou hranici. A kapela youtubera, co za sebe nasází Killing in the Name, znělku ze seriálu Pokémon a největší hit z OST Top Gun si nezaslouží ani o slovo navíc – Frog Leap. Čeká mě nejtěžší výzva, a sice přežít poslední koncert prvního dne. Během závěrečných dvou skladeb The Ocean se nedá hnout, tělo nedovolí ani jemné proplouvání meditativním temnem. Jakmile se vylidní a čas se přehoupne druhou ranní, nabíhají na Obscure stage mizantropové z Decultivate. Přestože už jejich sety nemají pod deset minut, musely všem asi padesáti odvážným fanouškům Converge a Cursed praskat zuby. Zvláštní, jak nikdo nezmiňuje Cult Leader, obzvláště když jde o nekompromisní diktát bubeníka Mariána, který dostal k narozkám střelbu z konfetovníků a krabici skartovaného papíru. Než se koncert zlomí v druhou půli, má křikloun Zdenda na čele krev a kouli mikrofonu slisovanou na placku, rychlým sprintem odstartuje stage dive a přeletí do šesté řady převážně crusterů.

Kolega z východu shrne set jednoslovným: Tlakeri! Přepadne mě Marie Fišerová, které slíbím na druhý den kafe k obědu, a bok po boku vyrážíme hledat nealko osvěžení ve vylidněném areálu. Usínám tak pozdě, že můžu znovu vstávat, lineup druhého dne je narvaný až běda a lidí se bude hemžit čím dál víc. Do pohřbu s Daughters zbývají jen hodiny...