V kapele je ženská! (Primal Scream)

Primal Scream brázdí kluby a festivaly už jedenatřicátý rok, člověk by jim zpomalení snadno odpustil. Ale místo důchodu letos vydali desátou, a jistě ne poslední, desku More Light, která mnohým připomíná pěkně dlouhej trip. Vzhledem k tomu, že poslední návštěva byla jen v podobě zastávky na vzpomínkovém Screamadelica turné, zvědavost, jak asi budou znít novinky, navíc s baskytaristkou, zaplnila pražský Lucerna Music Bar po strop.

Úloha předskokana je málokdy vděčná, navíc jste srovnáváni s hvězdou večera. A že by se volba Nicelanda dala pokládat za šťastnou, se říci nedá. Michal Motyčka a jeho parta by byli na přehlídce gymnaziálních kapel bezkonkurenční, před skotsko-anglickými bardy budili rozpaky. Osm písní bez jasnějšího společného jmenovatele, od indie popu po psychedelii až k alternativě a country. Pár pěkných nápadů, více zaujala jen velmi slušně šlapající rytmika.

Přesně v deset se bez jakéhokoliv úvodu přiloudala na pódium toužebně očekávaná šestice s psychedelickou novinkou 2013. Při devítiminutovém opusu začalo v uších zběsile bít kladívko na kovadlinku a nepřestalo ještě několik hodin po skončení, Primal Scream byli ve formě. Frontman Bobby Gillespie zůstal věrný své sedmdesátkové image, jiskřil nejen třpytivě stříbrnou košilí, ale i dobrou náladou. Běhal z jedné strany pódia na druhou, zdravil se s fanoušky, sem tam prohodil pár vět. Na poslední desku si opravdu posvítili a odehráli z ní dobrou polovinu, příchozí se nedali zahanbit a nové texty Hit Void, Jailbird či Walking with the Beast vyřvávali spolu se seduktivním Gillespieho hlasem.

Co si budeme povídat, mnozí očekávali, jak to nová basistka Simone Butler zvládne. Nahradit takového hráče, jako byl Gary „Mani“ Mounfield, nebylo jednoduché, ale Primal Scream se hudebnice osvědčily, už když za Maniho krátkodobě zaskakovala Debbie Googe z My Bloody Valentine. O hudební minulosti Butler není v podstatě nic známo, do kapely se dostala jen náhodou, když dělala ve stejných hudebninách jako kytarista Barrie Cadogan. Slovo dalo slovo, na konkurzu oslnila, a tak se po desítkách let čistě pánské kapely dostala do týmu ženská. Pokud měl někdo pochyby, Simone je rázně smetla. Spolu s Cadoganem se sice drželi zpátky, od exhibování mají Gillespieho, když ale došlo na lámání chleba, Butler hrála precizně a s drajvem, navíc se na ní pěkně koukalo. Těžko říct, zda je to právě ženským elementem nebo jen nabrali Primal Scream druhý dech s More Light, nicméně koncert šlapal jak švýcarské hodinky s jakýmsi nepopsatelně pozitivním nádechem. Půlkruhové pódium Lucerna Music Baru dovolovalo velmi blízký kontakt a první řady s každým přiblížením Gillespieho nablýskaných lakýrek šílely jak náctileté fanynky při čekání na Lunetic.

Překvapivě se kromě aktuálního alba brouzdalo spíše ve vodách dávno minulých. To, že nebudou chybět zásadní věci ze Screamadelicy, se dalo očekávat, absence předchozí Beautiful Future zarazila. Na setlist se dostaly třináct let staré věci z XTRMNTR od Shoot Speed/Kill Light přes Accelerator po pro Čechy zásadní Swastika Eyes, na kterou (málem) dojelo Radio Wave. Posledním důkazem toho, že Primal Scream nejsou příznivci Třetí říše, budiž to, že strávili den prohlídkou míst spojených s Kafkou a po koncertě živě debatovali o hrdinství Gabčíka s Kubišem.

Končilo se tradičně Rocks, pak, aby se neřeklo, se nechali vytleskávat několik dlouhých minut. Čtyřpísňový přídavek v podobě Higher Than the Sun, Loaded či Movin on Up z legendární Screamadelicy znamenal sice opravdu konečnou, ale po více jak dvouhodinovém setu si nemohl stěžovat ani ten největší šťoural. „No ty vole, Primal Scream, oni ještě žijou?“ dohaduje se mládež v knize Baskičanky Lucie Extebarrii. To si tedy pište, že jo, a jsou v sakra dobrý kondici. Pražský koncert je toho nejlepším důkazem.