V obklíčení. Vložte kočku a s pánembohem.

Po několika letech nenápadné, avšak čilé existence se pražské kapele Vložte kočku pomalu začíná dostávat zasloužené pozornosti. Loni na podzim vyhráli Malou alternativu a pak několik médií pochvalně zaregistrovalo jejich debutové LP TáTa. Takhle v našich poměrech vypadá úspěch jedné z nejzajímavějších nezávislých českých kapel. Pro většinu bude křest alba, vydaného na „neplnohodnotném médiu“ – na USB přívěšku, spíš excesem DIY magorů.

Jenže oni by se zkrátka na dnes již zastaralé cédéčko nevešli. Když pomineme aktuální nahrávku TáTa, skládající se ze sedmi písní, nacpali na datové médium i video a starší ípíčka – celou dosavadní historii. Na jednogigovou flashku vložili kočku tak důkladně, že z ní kouká jenom konec ocásku. A skutečně, jejich nosič má neotřelý chlupatý design a první edici pětapadesáti kusů záhy následoval „dotisk“ čítající další stovku. Ale nedělají ze sebe nedostatkové zboží, naopak – pokud nejste fetišisté a nechcete se hned stát členem bratrstva kočičí pracky, není nic snazšího, než si TáTu i jejich předchozí nahrávky stáhnout na stránkách labelu Landmine Alert, která releasy Vložte kočku, stejně jako řadu zajímavých spřízněných projektů, zaštiťuje. Podstatnější je nakonec vyrazit na koncerty, které jsou v případě této party unikátní. Přesněji řečeno, každé jejich vystoupení je jedinečné.

Například na speciálním březnovém koncertě v NoDu, kde desku pokřtili, se pustili do prakticky nepřenositelného experimentu, něco takového musíte zažít. Kapela nejprve publikum odvedla do sálu jako stádo za pomocí jakéhosi krysaře a pak obecenstvo doslova obklíčila; každý ze čtveřice muzikantů byl separován v jednom z rohů prostoru na vlastním malém podiu.

Fascinující na tom byla souhra členů „na dálku“ a pak nevšední posluchačský zážitek, ovlivněný vzdáleností od zdrojů, tím, jak jste se přesouvali od bicích napříč k houslím, pak obloukem ke klávesám a opět křížem k elektronickým mašinkám a vokálu. Anebo jste jen v úžasu mohli rotovat uprostřed místnosti a nechat cupovat svoji pozornost na cáry nebo být ve spirále loupáni jako slupka jablka. Celé to ilustrovaly skvěle sladěné, nervní projekce Josefa Lepši, stálého vizuálního spolupracovníka kapely. Víc takových akcí!

Prosincový koncert na smíchovské náplavce byl pojat úplně jinak – čtveřice se rozplývala mezi psychedelickými výjevy promítanými na dvě plátna, jedno klasické v pozadí a druhé, polopropustné, před jevištěm. Výjimečné je i kvalitně provedené live video ze střechy v historickém centru Prahy. Kapele a jejím spolupracovníkům nechybí nápady ani vůle.

Vedle všech taškařic tu máme zdánlivě konvenční formát studiové nahrávky. Nelze uplatnit obvyklou výčitku, že se kapele nepodařilo na desku přenést drive, kterého je schopna naživo – v případě Vložte kočku jsou live prezentace a práce s audio záznamem diametrálně odlišné světy. Na TáTovi se kapela oproti předchozím kraťasům pochlapila. Jednak se podařilo vytvořit sevřenější celek, který není droben samoúčelnostmi, a taky zní celkově lépe než předchozí pokusy. V mixu dostává správnou měrou prostor vše, co je dělá osobitou skupinou – zvláštní zpěvo-rap, nápaditá rytmika, zefektované housle i elektrický klavír, který jako kdyby prosákl z vedlejší zkušebny, a přesto sem patří. Se všemi detaily a zároveň energickým tahem má TáTa sílu stáhnout (i střízlivého) posluchače do halucinogenního víru.

Rytmicko-verbální kostru tančícího maelströmu tvoří sourozenecký tandem Kryštof a Cyril Kaplanovi, kteří spolu tvoří na dřeň osekaný projekt Kaplan Bros. Chemie Kočky je ovšem složitější – náladotvorné housle Jiřího Konvalinky harmonicky páruje záhadný klavír Tomáše Kubína. Pokud má někdo pocit, že se nedozvěděl, co že to tahle parta vlastně hraje, má pravdu. Jenomže hudební styl Kočky klouže jako úhoř. Kapela si je své žánrové měňavosti vědoma a ironicky se zařazuje do fiktivních škatulek PostCounTrypEmoHop nebo PopNoiseHardcoreRap. A to nezmiňují odkazy na minimalismus, citace lidovek apod. Je to lišácký „reklamní tah“, protože zvědavost člověka přiměje rozlousknout matoucí skořápku a konfrontovat se s jádrem.

Uvnitř se skrývá existenciální neuróza naší generace, zprostředkovaná jazykem, na který nejvíce sedí sousloví „brutální lyrika“. Textová sdělení i jejich forma nejsou banální a zároveň jsou formulována velice sdělně. Neznám člověka, který by nerozuměl slovům závěrečné písně Hradec: „Je mě čím dál míň a jich je čím dál víc…“