Jakub Béreš | Články / Reporty | Do 31.03.2018
Britská třiatřicetiletá zpěvačka Jessie Ware se začátkem dekády proslavila na albu maskovaného producenta SBTRKT a od té doby vydala tři sólovky. Od alternativního R&B a městského soulu se čím dál víc přibližovala k popové formě, jejíž vyvrcholení přišlo na loňském Glasshouse. Nebála se mainstreamu, pročež si vedle Cashmere Cata nebo Francis and the Lights přizvala k nahrávání i Eda Sheerana.
Kvůli technickým problémům nemohl vystoupit český support TeePee a po jejich vyřešení rovnou nastoupila pětičlenná skupina Jessie Ware. To už běžely projekce uvádějící fanoušky do fiktivního skleněného domu, do jeho výstavby architektonické i emocionální. Naznačený konceptuální charakter ale neměl větší opodstatnění a s rozdělením show na tři části souvisel jen do nejasné míry.
fotogalerie z koncertu zde
Set začal minimalistickou milostnou baladou Sam a v osobním duchu se nesl i dále, když přišly na řadu svižnější kousky. Písně o nejistém hledání lásky a strachu ze samoty, o obavách připustit si lásku k tělu pravidelně střídaly skladby o štěstí z aktuální nahrávky Glasshouse, která je inspirovaná sňatkem a porodem první dcery. Jedinou nevýhodou bylo, že všechny skladby byly provedeny v uhlazenějších aranžích, takže místy zanikala jejich nápaditá produkce. Oproti tomu vynikl silný hlas, kterému bylo rozumět každé slovo.
Oslavu lásky doplnily dvě žádosti o ruku. A zatímco ta první proběhla nenápadně pod podiem a zpěvačka na ni reagovala jen gratulací, ta druhá zasekla celé vystoupení, když Jessie Ware pozvala pár na stage. Exponované žádání o ruku působilo sice kýčovitě, ale něco se od té doby změnilo a večer dostal klubově intimní, přátelskou podobu. Jako by se koncertní sál proměnil na onen vysněný skleněný dům, který jsme si předtím zdráhali představit, natož do něj vstoupit.
Jessie Ware (uk)
3. 3. 2018 Divadlo Archa, Praha
foto: Kristýna Padrtová
Jan Starý 20.11.2024
Mnohokrát oceněné těleso, ze kterého vyšla také hvězdná skladatelka Caroline Shaw, se představilo u nás vůbec poprvé a očekávání potvrdila i vyprodaná kapacita.
Jiří V. Matýsek 19.11.2024
„Blues je umírající žánr,“ řekl mi v rozhovoru před osmadvacátým ročníkem festivalu Blues Alive jeho booker a majitel Štěpán Suchochleb... Jak se to vezme.
Ema Klubisová 19.11.2024
I Want to Be a Machine nie je o performance a ukážke jej novej hudby. Pozýva nás bližšie, k svojim mentálnym pochodom, chybám počas písania a myšlienkovým odbočkám.
Viktor Palák 18.11.2024
Tibet coby bosý Peter Pan morfující v maniakálního kata nás v Praze prováděl odvrácenou stranou anglického venkova i dojímal vzpomínkou na zemřelé.
Filip Peloušek 17.11.2024
Je to sotva pár dnů, co jsem dočetl Piko Apoleny Rychlíkové a Pavla Šplíchala, to mi ještě nedocházelo, jak potřebný kontext mi dodává ke křtu jedné z nejzásadnějších desek letošního…
Viktor Hanačík 07.11.2024
Oba pojí čtyři roky staré album Brass, cit pro ponuřejší vyprávění, jazz-rapové podhoubí a kontrasty z afroamerické historie... A na dlouhém baru La Fabriky mají zemité Primitivo.
Marek Hadrbolec 31.10.2024
„Zahraj Slipknoty!“ zakřičí někdo. „This is going to sound like Slipknot, I'll even take my glasses off for it,“ odpovídá pohotově Igor, načež Stoned Jesus...
Václav Valtr 28.10.2024
„I wanna taste you, taste your lips, feel your hips,“ znělo z pódia, kde stála zpěvačka v rudých šatech, od prvních okamžiků plně pohroužená do hudby.
Veronika Tichá 27.10.2024
Působivá performance irského kvintetu s vervou a nahlas pojmenovala problémy, které vidí kolem sebe a nebojí se o nich mluvit.
Klára Šajtarová 25.10.2024
V hluku se setkává bolest s rozkoší, zoufalství s rezignací, otázka přežití se stává méně o fyzickém těle a více o duchu.