Ve stínu Little Barrie

Těžko se při představení Little Barrie vyhnout poznámce, že frontmanem kapely je Barrie Cadogan z Primal Scream, nicméně myslet si, že jde jen o nějaký vedlejšák, když zrovna nelítá po světě s hvězdnou partou, by byla chyba.

Little Barrie vznikli už roku 1999 v Nottinghamu, tehdy ještě jako duo Cadogan (zpěv, kytara) a Wayne Fullwood (bicí). O rok později se odstěhovali do Londýna, kde potkali basáka Lewise Whartona a začali klasické kolečko začínající kapely po klubech a špeluňkách, vydali několik singlů, ovlivněni soulem i R&B. Zlomem bylo setkání s producentem Edwynem Collinsem a jeho studiovým technikem Sebem Lewsleym, kteří jim nabídli produkci singlu a následně i debutového alba We Are Little Barrie (2005), když Cadogan si ještě během příprav odskočil odehrát deset koncertů s Morrisseym. Kapela začala vyjíždět za hranice, ale během pauzy při psaní druhé nahrávky Stand Your Ground opustil kapelu Fullwood a za bicí na krátký čas usedl Russell Simins z Jon Spencer Blues Explosion. Po návratu do Londýna vzali do tria Billyho Skinnera a Cadogan odstartoval téhož roku svou kariéru u Primal Scream. Trojka si vedla dobře nejen na domácí půdě, ale i v zahraničí, na konci roku se sestava naplno ustálila s příchodem skvělého bubeníka Virgila Howea, syna Steva Howea z Yes. Žánrová proměna byla znatelná na třetím studiovém počinu King of the Waves, ten má tvrdší zvuk s kořeny v blues, surfu a garážovém rocku.

Roku 2011 předskakovali nové soulové hvězdě Charlesi Bradleymu (který letos vystoupí na Colours of Ostrava), mihli se v Čechách jako support Primal Scream, později si střihli koncerty s Dinosaur Jr, The Stone Roses a dalšími. Pomalu se připravovali na další desku, vydání ale trvalo téměř dva roky. Little Barrie odmítli spolupracovat s kýmkoliv jiným než s mentorem Collinsem, ale ten měl zdravotní problémy a navíc bylo jeho studio časově vytížené. Čtvrté album Shadow tak vyšlo teprve minulý měsíc a právě v rámci jeho představení se Little Barrie vrátili do Prahy. Želbohu, zahraniční kapela může být sebelepší, přesto je často potřeba přijet vícekrát, než si na ni místní zvyknou.

Vcelku zábavní Wild Tides jako předkapela večera - prořízlé pusy, havajské košile, prý téměř romantické písně ze života a neodbytný pocit, že těch pár desítek lidí postávajících kolem jsou vlastně jen fanoušci letenské party. Celý ten čas jste toužebně čekali, až dovnitř nakluše alespoň někdo z té tisícovky lidí, která Little Barrie nadšeně aplaudovala před třema lety v nebožce Vltavské. S prvními tóny Whartonovy basy v úvodní Bonneville Ride vás doufání přešlo, oči a uši byly totiž dostatečně zaměstnány hudebním orgasmem na pódiu. Značnou část setlistu tvořily potemnělé věci z posledního alba, šedesátková rocková psychedelie na vintage nástroje, při níž jste měli pocit, že ty songy znáte a milujete celý život. Pauline, Realise, Fuzz Bomb, jedna pecka za druhou. Sama kapela o Shadow mluví jako o desce filmové a nedá se než souhlasit. Kdyby vyšla před natočením Tarantinova Grindhouse, musel by režisér zajásat. Topili jsme se v bohatém a vrstevnatém zvuku, syrovém nářezu energie s téměř odtažitým, a přesto vtahujícím Cadoganovým zpěvem, nekomplikovanou rytmikou a lehkoprstým Whartonem, který jako jediný z kapely není ani tak profesionálním muzikantem, jako ilustrátorem a grafikem.

Konec dvanáctipísňového setu patřil starším kouskům (Surf Hell, New Diamond Love) a skoro se chtělo udělat všem, kdo zůstali doma, kiš kiš... Polo-soukromý koncert Little Barrie už jen tak nezažijete, Shadow je totiž ze stínu slavnějších kolegů nepochybně vytáhne. A já už tuším, koho napíšu na přední příčky, až se budou na konci roku vyplňovat žebříčky nejlepších akcí.