Petr Dostál | Články / Reporty | 09.03.2019
Vyprodáno. Přesně to viselo na sociálních sítích a portálech s lístky už několik dní před pražským koncertem britských White Lies v Roxy. Tahle sestava pohybující se mezi indie rockem a postpunkem může zprvu svým zvukem a texty působit temně, jenže její propojení vokálů, syntezátorů a kytar spíše povznáší. Do Česka se vrátili po šesti letech v rámci turné k nové desce Five, ovšem setlist byl natřískaný i hity ze starších alb.
Jako support si s sebou přivezli popovější Boniface z Kanady, kteří se do povědomí tuzemských fanoušků ještě nedostali, a byli tak jen nevýraznou předehrou. Kdo viděl setlisty z předchozích koncertů, ten věděl, co od White Lies čekat, a úvodní klávesová linka skladby Time to Give nemohla překvapit. Jestli White Lies něčím dokážou strhnout, je to charismatický vokál Harryho McVeigha a doprovodné zpěvy ostatních členů. Ano, máte chuť se k nim přidat a přidáváte se. Pravda, na nové songy se publikum chytalo méně, zjevně je ještě nemělo tak najeté, ale u starších hitů jako Hold Back Your Love už s prvním tónem propukala euforie.
fotogalerie z koncertu zde
White Lies nejsou na experimenty a překvapení, živá podoba jejich písniček je identická s tím, jak je známe z nahrávek. Vzhledem k názvu skladby je úsměvné, že jediná zřetelnější chyba přišla na začátku Denial, kdy se McVeigh ztratil a muselo se začít znovu. Tím, jak si skupina udržuje odstup od publika, umocňuje neurčitou auru tajemna. Nemá potřebu dělat pauzy nebo promlouvat k lidem a vzhledem k celkovému projevu se to vlastně hodí.
Ke konci setu White Lies zvolnili, McVeigh se na chvíli proměnil v zamilovaného písničkáře a sám zahrál popovou Change na piano. Končilo se rytmickou Bigger Than Us, následoval potlesk na rozloučenou nikoliv z těch povinných. White Lies dokázali během večera vybudovat atmosféru, která tak nějak odpovídá jejich identitě. Začali nenápadně, vybudili spoustu různorodých pocitů, a pak stejně nenápadně zmizeli.
White Lies (uk) + Boniface (ca)
7. 3. 2019 Roxy, Praha
foto © David Pelikán
Jan Starý 20.11.2024
Mnohokrát oceněné těleso, ze kterého vyšla také hvězdná skladatelka Caroline Shaw, se představilo u nás vůbec poprvé a očekávání potvrdila i vyprodaná kapacita.
Jiří V. Matýsek 19.11.2024
„Blues je umírající žánr,“ řekl mi v rozhovoru před osmadvacátým ročníkem festivalu Blues Alive jeho booker a majitel Štěpán Suchochleb... Jak se to vezme.
Ema Klubisová 19.11.2024
I Want to Be a Machine nie je o performance a ukážke jej novej hudby. Pozýva nás bližšie, k svojim mentálnym pochodom, chybám počas písania a myšlienkovým odbočkám.
Viktor Palák 18.11.2024
Tibet coby bosý Peter Pan morfující v maniakálního kata nás v Praze prováděl odvrácenou stranou anglického venkova i dojímal vzpomínkou na zemřelé.
Filip Peloušek 17.11.2024
Je to sotva pár dnů, co jsem dočetl Piko Apoleny Rychlíkové a Pavla Šplíchala, to mi ještě nedocházelo, jak potřebný kontext mi dodává ke křtu jedné z nejzásadnějších desek letošního…
Viktor Hanačík 07.11.2024
Oba pojí čtyři roky staré album Brass, cit pro ponuřejší vyprávění, jazz-rapové podhoubí a kontrasty z afroamerické historie... A na dlouhém baru La Fabriky mají zemité Primitivo.
Marek Hadrbolec 31.10.2024
„Zahraj Slipknoty!“ zakřičí někdo. „This is going to sound like Slipknot, I'll even take my glasses off for it,“ odpovídá pohotově Igor, načež Stoned Jesus...
Václav Valtr 28.10.2024
„I wanna taste you, taste your lips, feel your hips,“ znělo z pódia, kde stála zpěvačka v rudých šatech, od prvních okamžiků plně pohroužená do hudby.
Veronika Tichá 27.10.2024
Působivá performance irského kvintetu s vervou a nahlas pojmenovala problémy, které vidí kolem sebe a nebojí se o nich mluvit.
Klára Šajtarová 25.10.2024
V hluku se setkává bolest s rozkoší, zoufalství s rezignací, otázka přežití se stává méně o fyzickém těle a více o duchu.