Tereza Tůmová, Jakub Šilhavík | Články / Reporty | 10.02.2015
V neděli byly v Lucerna Music Baru předány počtvrté hudební ceny Vinyla a my jme byli u toho. Celkové výsledky si můžete přečíst tady (vítězi v jednotlivých kategoriích jsou DVA, Schwarzprior a audiokniha Solaris), jaký byl předávací večer, jak se díváme na hudební ceny vůbec a co je s podivem, to se dozvíte od našich reportérů Terezy Tůmové a Jakuba Šilhavíka.
Jakub: Na úvod trochu obecněji… Mají hudební ceny vůbec nějakou relevanci? Hudba přece není sportovní disciplína, kde se dá snadno změřit, kdo byl na trati nejlepší. Internet navíc nabízí nekonečné množství talentů čekajících na objevení. Proč se spoléhat na “elitářskou” skupinu hudebních kritiků? Na druhou stranu podobná ocenění přinášejí jisté zviditelnění pro nominované & vítěze a vítanou příležitost pro setkání hudební scény - ve výsledku hudebníky spíše spojují, než rozdělují.
Tereza: Pokud tuším správně, ani sport primárně neslouží k ukojení ambicí, ale pro potěchu, čímž se blížíme k relevanci s tvorbou hudební scény. Hudební ceny beru bez debat, od Slavíka, přes Anděly po můj soukromý žebříček, slouží především jako dobrý marketingový tah, zviditelní sponzory, média i tvůrce samotné (až na ten žebříček). Všichni rádi soutěžíme a vyhráváme, to je přirozenost sama. Navíc, Vinyla dopřála hudebním publicistům večírek pro zvané (soudě dle délky guestlistu) oplátkou za mediální pozornost. Guerilla marketing v akci a praxi.
Jakub: Tím se dostáváme k českým hudebním cenám - trojčlenka Anděl, Apollo, Vinyla. Není jich najednou až příliš mnoho pro malou středoevropskou zemi? Potažmo reflektuje stoupající počet ocenění vzestupnou tendenci domácí scény? K letitým pamětníkům zrovna nepatřím, ale nevybavím si žádný rok, kdy vyšlo takové množství kvalitních českých desek jako loni. Jednotlivé ceny se zároveň vyprofilovaly (v nominacích se překrývají pouze minimálně), čímž získaly své opodstatnění. I když jednoznačně nejbližší mým představám, ať už průběhem vyhlašovacího večera, nominacemi nebo samotnými výsledky, jsou právě ceny Vinyla.
Tereza: Vyhlašovací večer Vinyly přinesl adekvátně přitažlivý line up, dramaturgie byla postavená s rozumem a byla jsem ochotná zkousnout i prostory Lucerna Music Baru, neb tentokrát, patrně v závislosti na obsazení publika, nebylo zahulíno, ani zhulíno. Malá středoevropská země si zaslouží tolik cen, kolik jsou posluchači ochotni tolerovat. Uvidíme, jak se nově etablované hudební ceny budou profilovat dále, u cen Apollo vnímám už teď jistý dojezd energie. Souhlasím s nevídaně luxusním množstvím objevů scény roku 2014. Jen tak dále.
Jakub: Hlavní novinkou čtvrtého ročníku udílení cen Vinyla bylo přesunutí akce z brněnské Flédy do prostor pražského Lucerna Music Baru. Zapřisáhlí odpůrci pragocentrismu budou možná dlouze protestovat, jako argument postačí vřelá a přátelská atmosféra, která během předchozích udílení absentovala. Koncept trojice plnohodnotných vystoupení mi naprosto vyhovuje, časové prostoje byly minimální a všechno šlapalo podle plánu. Úvodní část večera se nesla v režii táborských Kalle, kteří opět potvrdili renomé a doslova uhranuli publikum. Vložte kočku přehráli od začátku do konce druhou studiovou desku Seat, a ačkoliv nepatřím mezi jejich fanoušky, zmíněný tah se pořadatelům vyvedl na jedničku a vystoupení loňských vítězů s oceněnou deskou by se mohlo stát příjemnou tradicí. Freakfolkové duo DVA jsem naživo viděl už tolikrát, ale stejně mě pokaždé dostanou nakažlivou animální energií - euforické vyvrcholení večera. Moderátoři jsou na podobných akcí vnímáni jako nutné zlo, naštěstí kluci z divadelní skupiny Vosto5 zdatně balancovali mezi humorem a nebetyčnou trapností.
Tereza: Je samozřejmé, že vyhlášení hudebních cen provází nějaké to vystoupení, zůstat u magického čísla tři a posloužit večeru víceméně třemi koncertními sety je zdařilý nápad. Zdaleka nejvíc jsem se těšila na oblíbence Kalle, kteří zůstávají stále roztomile skromní, ale viděla jsem už sebejistější koncerty, i když nutno dodat, že osobitému stylu to neubírá. Příjemně překvapili Vložte kočku, kteří až na pár zádrhelů odehráli strhující set. Nechť počítají s novým fanouškem! Po ceremonii vyhlašování, doprovázené trapností Vosto5, jsem na DVA vydržela jen chvíli, udržet pozornost čtyři hodiny je přeci jen výkon. Ráda zajdu jindy, na sólo. Ještě k moderátorům: Vosto5 jsou zajisté vtipní divadelní scenáristé a herci, ovšem pro mě zbytečný doplněk večer, dovršený neumětelstvím a lacinými vtipy. Předpokládala bych, že divadelník bude schopen logické tvorby vět a dokonce si i zapamatuje třikrát tři nominované. Vraťte se raději pérovat, chlapci.
Nepovažuji za nutné vyjadřovat se k výsledkům či nominacím, toto je subjektivní odvětví a těžko se shodnout. Vyhrát desku roku mohl férově kdokoliv z nominovaných a celého pole nenominovaných, stejně tak bych za sebe volila i jiné nominace na objev. Hudební počin roku je kategorie navíc, ať se neřekne a pěkně nám to na ty trojky ladí. Fandila jsem Kalle, ale pro mě vyhrává hudba. Pořád a stále.
Jakub: Hlasování jsem se sice přímo neúčastnil, ale nepříjemně překvapilo “zaříznutí” hlavních favoritů Kalle, kteří ze dvou nominací neproměnili ani jednu. S vítězstvím Schwarzprior pozbyla kategorie Objev roku veškerý smysl. Proč objevovat dávno objevené? Vydání debutové desky je samozřejmě významným milníkem, ale stejně se nemůžu ubránit pocitu, že porota s nominací zaspala minimálně několik let. Nechápavě jsem také kroutil hlavou nad absencí zachránců shoegazingu Manon meurt, ale těžko se zavděčit všem. Své poslání ukázat širší spektrum kvalitní hudby Vinyla beze zbytku naplnila.
Vyhlášení IV. ročníku hudebních cen Vinyla
8. 2. 2014, Lucerna Music Bar, Praha
foto © Natália Zajačiková
Jan Starý 20.11.2024
Mnohokrát oceněné těleso, ze kterého vyšla také hvězdná skladatelka Caroline Shaw, se představilo u nás vůbec poprvé a očekávání potvrdila i vyprodaná kapacita.
Jiří V. Matýsek 19.11.2024
„Blues je umírající žánr,“ řekl mi v rozhovoru před osmadvacátým ročníkem festivalu Blues Alive jeho booker a majitel Štěpán Suchochleb... Jak se to vezme.
Ema Klubisová 19.11.2024
I Want to Be a Machine nie je o performance a ukážke jej novej hudby. Pozýva nás bližšie, k svojim mentálnym pochodom, chybám počas písania a myšlienkovým odbočkám.
Viktor Palák 18.11.2024
Tibet coby bosý Peter Pan morfující v maniakálního kata nás v Praze prováděl odvrácenou stranou anglického venkova i dojímal vzpomínkou na zemřelé.
Filip Peloušek 17.11.2024
Je to sotva pár dnů, co jsem dočetl Piko Apoleny Rychlíkové a Pavla Šplíchala, to mi ještě nedocházelo, jak potřebný kontext mi dodává ke křtu jedné z nejzásadnějších desek letošního…
Viktor Hanačík 07.11.2024
Oba pojí čtyři roky staré album Brass, cit pro ponuřejší vyprávění, jazz-rapové podhoubí a kontrasty z afroamerické historie... A na dlouhém baru La Fabriky mají zemité Primitivo.
Marek Hadrbolec 31.10.2024
„Zahraj Slipknoty!“ zakřičí někdo. „This is going to sound like Slipknot, I'll even take my glasses off for it,“ odpovídá pohotově Igor, načež Stoned Jesus...
Václav Valtr 28.10.2024
„I wanna taste you, taste your lips, feel your hips,“ znělo z pódia, kde stála zpěvačka v rudých šatech, od prvních okamžiků plně pohroužená do hudby.
Veronika Tichá 27.10.2024
Působivá performance irského kvintetu s vervou a nahlas pojmenovala problémy, které vidí kolem sebe a nebojí se o nich mluvit.
Klára Šajtarová 25.10.2024
V hluku se setkává bolest s rozkoší, zoufalství s rezignací, otázka přežití se stává méně o fyzickém těle a více o duchu.