Vybraná slova po B: Hviezdne noci Bytča

„Vedeli ste, že Bytča je podľa jedného sociológa najtypickejšim malomestom na Slovensku?“ Mezi Trenčínem a Žilinou, kousek od slovenské déjednotky, se už šestým rokem odehrává festival Hviezdne Noci Bytča. Původně filmový, dnes již primárně hudební podnik s divadly, videomappingem i workshopy se v dynamickém roce 2020 rozhodl pro zmenšený meziročník. Ten je koncentrovaný do areálu bývalého pivovaru Popper (celý prostor podpořte tady!), a to zejména do podzemní Ľadovně, přestavěné pro potřeby nového kulturního centra. Festival tak získal základní tábor, ze kterého může operovat i příští ročníky. „Chceli by sme, aby nám ľudia v lajnape dôverovali tak ako Pohode,“ říká nám Silvia Harvanová (též Sharpe), která společně s Richardem Michalikem (též Full Moon) tvoří hudební program. Inspirace se může zdát triviální, opak je pravdou. Typické malomestské podujatia (krásné slovo!) obyčejně progresivní hudební soupiskou neoplývají, naopak festivalům určeným pro přespolní znalce chybí domácký feeling. V Bytče jsou podle organizátorů Bytčania (též krásné slovo!) a příchozí půl napůl. A to je na lajnap bez jediného interpreta poplatného mainstreamovému vkusu krásné.

Tipněte si, kterého umělce najdete ve Spotify kurátorovaném playlistu mezi Floating Points a Apparat nebo na rosteru britské agentury Earth mezi Dorianem Electrou a Gaikou? FVLCRVMova kariéra se dere dopředu podobně intenzivně jako jeho hybridní set, ve kterém songy mj. z nového EP Attentioncore stojí nenásilně vedle remixů cizích skladeb. Sám hudebník odchovaný vyhlášenými DJ sety v bratislavských barech se plynule přesouvá mezi kytarou, mikrofonem i hardwarem a vytváří „antiklimatický“ set, kdy se tančí neustále – na nový skvělý singl Hate List i na remix diskotékové vypalovačky Alors on Danse. Nijak se netajím názorem, že slovenská alternativní scéna je podstatně kvalitnější (a dravější) než ta česká, FVLCRVM je ale argumentem tak silným, že pomalu přestává být pro debatu použitelným.

Radost v temnotě

Když ve čtyři odpoledne na jedné z mých letošních cest do Tater uvede moderátor Rádia FM Tittingur a idylický slunečný roadtrip někde mezi Fatrama přehluší lomozné noisové techno, je jasné, že minimálně na slovenské veřejnoprávní scéně je svět ještě v pořádku. Materiál z nové desky Epiphany Tittingur poprvé naživo zahráli právě v Bytče. Pod heslem #víckouře (znáte z vašeho oblíbeného pořadu) a před neustávajícím stroboskopem se beaty utopené v hluku zanořují a vynořují, přiměřeně apokalyptický set končí náhle a my se můžeme jen těšit na říjnový Lunchmeat nebo na lednový Šelest, kdy se zřídka koncertující duo představí v Praze.

Pozdní rozhovory v backstagi naznačují, že se můžeme dočkat i nečekaných kolaborací, vzájemné fanouškovství mezi Tittingur a Katarínou Málikovou je téměř dojemné (a tento netaktní únik informací budiž pro jejich spolupráci motivací). „Je to dost hlučné,“ píše mi pár dní před festivalem o svém setu Katka s dodatkem, že pražský křest byl mouka proti tomu, co má nachystáno teď. Karanténní, respektive postkarantenní zkoušení materiálu z Postalgie vzalo nečekaný směr a nejvíce navštívený koncert festivalu, na kterém nechyběly rodiny s dětmi, se tak trochu vymknul představám těm, kteří mají (neprávem) Málikovou zafixovanou v Pustvopol fázi. Za doprovodu temně tanečních, stále napínavých aranží si Máliková hraje s vokálem často daleko od citlivého mikrofonu, loopuje jej a podpořená precizní kapelou každým taktem dokazuje pozici nejen jedné nejvýraznějších skladatelek slovenské scény, ale především hudebnice, která se umělecky posouvá v daleko kratších intervalech než její současníci. Čierna šelma, zimomriavky, obří potlesk. Máliková si nadšeně poskočí. Radost v temnotě.

Žádné výčitky

Výlety? „Strážovské vrchy je pohoří na severozápadním Slovensku. Coby geomorfologický celek jsou součástí Fatransko-tatranské oblasti v rámci Vnitřních Západních Karpat.“ Jasné jak facka. Okolo vrchů jezdím sedmadvacet let a sedmadvacet let mě nenapadlo sjet z dálnice. Někdy je potřeba dát si facku. Slepá silnice skrz Maninskou a Kostoleckou tiesňavu nás mezi úzkými skalami dovede až do odlehlé vesnice Vrchteplá. Na fotbalovém hřišti dospělí grilují, mládež hraje fotbal a děti se povalují okolo. Ani jeden mobil v ruce, žádný reprák. „To už jsem dlouho neviděla,“ trefně komentuje Su. Pod impozantním památníkem Slovenského národného povstání je položená nafukovací matrace se spacákem, přímo na hrobě deseti revolucionářů. Neuráží mě to, aktuální slovenské kauzy jsou daleko tíživější než dávná historie.

fotogalerii z festivalu čekněte tu

„Není to tak dávno, není to ani včera, zastrelili reportéra, dneska nikdo neví jména, chlap a žena, popravena za partnera, co strkal nos, kam nemá.“ Čavalenky je rozhodně jeden z těch výraznějších hlasů na slovenské rapové scéně a dost možná ten nejzajímavější. Rap z Holiče, města na druhé straně hranic od Hodonína je poznamenaný silným záhoráckým dialektem ještě více posilujícím poměrně nezvyklou, ale perfektní flow. „Akéže sú vybrané slova po B? Bystrica nebo Bytča?“ Ptá se Čavalenky publika poté, co jim nabídne ovocnou mísu. Civilnost, upřímnost, angažovanost. Ať už mluví Čavalenky o svých dětech, romském původu nebo rapuje o životě známých z Holiče, přibližuje často tvrdou lokální slovenskou realitu ve formě, které ironicky nechybí až mainstreamová hitovost. CD točím v autě neustále a v zimě ho plánuju použít jako škrabku na okno, jak doporučuje v intru sám Čavo. Žádné výčitky, žádná újma.

Mezi galaxiemi

Výlety. Z parkoviště pod Súlovským hradem trvá naučná stezka hodinu a půl. Pozdě odpoledne potkáváme jen pár lidí, lesní cesta přes rozeklané kořeny i malebnými roklinami, korunovaná skalním městem a výhledy, nám vyrazí dech. Samotný hradem se dá prolézt až na nejvyšší skálu skrz malé okno s žebříkem, smějeme se jak malé děti a užíváme si bezkonkurenčních výhledů. Přímo pod hradem si v kolibě dáváme grilovaný oštiepok a lokše s bryndzou. Už poněkolikáté si říkáme, že nám tenhle způsob léta bez monstrakcí vlastně vůbec nevadí. A už poněkolikáté si říkáme, že ta Pohoda s grilovaným oštiepkom nám chybí vlastně dost. Modré špičky šapitó se letos v Trenčíně nezaleskly v záři zapadajícího slunce. V jeho záři si ovšem dáváme vyhlášenou bytčanskou zmrzlinu. „Intergalaktický zážitok,“ píše známá. Mezi galaxiemi cestuju raději v přírodě než na parkovišti vedle Billy, ale ano, za krátký sjezd z dálnice zmrzlina stojí.

Se Su jsme na Hviezdne noci dorazili inkognito, organizátorům nás prozradila až Amelie Siba. Nemálo lidí bylo upřímně překvapeno, co v Bytče děláme a jak jsme se o akci dozvěděli. Přemýšlím, kolik slovenských festivalů ještě musím navštívit a kolik týdnů v roce musím na východě strávit, abych zapadl. A hlavně na kolik vrcholů Tater musím ještě vylézt a kolik vzdát, aby mi Slováci, kteří na Rysy vzpomínají leda tak z dětských výletů, přestali radit. Pravdou je, že česko-slovenské vztahy jsou v mnoha ohledech jednosměrná ulice, k české škodě. Amelie Siba v Bytči reprezentovala českou scénu společně s Pacino a Laokoon. O jejím debutu Dye My Hair se toho napsalo už spoustu a vůbec první slovenský koncert dopadl podobně famózně jako všechny předchozí. Navzdory malým dětem, které tetu na modře osvětlené stagi nenechali na pochybách, že nedutající, sedící publikum je luxus, ne samozřejmost. Amelie Siba oslovuje ty, kteří jinak musí hledat hudbu svého srdce spíše v zahraničí, a navíc start kariéry načasovala do roku, kdy underground zažívá zlaté časy. A třeba to vůbec není náhoda.

Kdo může současné časy naopak snadno porovnat, je stálice slovenské alternativy Autumnist. Pětice muzikantů těsně spjatá s labelem Deadred se nebojí vydávat alba s dlouhým odstupem. „Snažil som sa dosiahnuť zvuk, ktorý by bol súčasný, ale nie trendový,“ komentoval poslední desku False Beacon leader kapely Vlado Ďurajka a ano, hypnotický, vesmírný, téměř krautrockový vibe tak přesně působí. Gabriel Kain si jako host za mikrofonem střihne euforickou improvizaci v našlapané Inner Space Invaders a talentovaná Nina Kohoutová, kterou můžeme znát i ze spolupráce s Fallgrapp, zase rozevlátou, éterickou Future Lights. Sedmnáctiletá skladatelka a zpěvačka si na úplný závěr festivalu zahraje i v samostatném setu, respektive v doprovodu svého otce Petera Kohouta (Autumnist) na dechy. Dohromady vytváří kouzelnou atmosféru, kde směs autorských písní s vyčnívajícím singlem Blue Sunray vedle coverů Davida Bowieho, Charlotte Gainsbourg nebo Hany Hegerové nedává prostor pro pochyby ohledně muzikantských dovedností, ale ani ohledně vkusu. Poslední písní festivalu se stane křehká předělávka Into My Arms od Nicka Cavea. „Yesss, moje oblúbená,“ ozve se z publika. Moje taky. A třeba to vůbec není náhoda. Hviezdne noci měly letos hvězd požehnaně, na nebi i na pódiu. A nespadla žádná, naopak.

Věděli jste, že Bytča není úplně typické slovenské maloměsto?