Výtahem blíž (Žižkovská noc)

Miluju ty příběhy, co dostávají pointu průběžně a někdy i dlouho potom. Láska, smrt, chcaní, tam bylo prostě všechno. Jestli měl pátek smutný oči zkušený výčepní z pajzlu U Fandy, rychlej vzestup a pomalej pád do panoptika v Úvalech u Prahy, sobota, to bylo vyložený pokání. Zpytovat hříchy? Na to kurva není čas, u vchodu do kaple voní jídlo, uvnitř kadidlo, pravda prej zvítězí, i když má zavřený oči a pomáhá si autotunem. Organ Tapes, přišel jsi v tý atmosféře kolem jenom zaplavat, nebo se jí sám stal? Světlo, tma, maják, svařák, v příbězích bez obrazů jsme všichni sami sobě samotou. To v Žižkostele chodí zlo do půlkruhu, koloseum a žádný otupený hroty - Entropia ohlušuje, trestá. Rozklad a zmar, bez večeře a s dietním pivem. Ne, tady točí jenom cider. Sun Worship jen z doslechu, exorcismus ve sklepě. Epika na závěr? Poslední set na vrcholku žižkovskýho vysílače, 93 metrů nad zemí, malicherný osudy zatoulaný v nočních ulicích, sauna, (po)půlnoční HRTL. Hajzlíky v nebi nemají, ale symbolika je jasná. Lidi nosí příběhy, místa je stmelujou a hudba tomu dává pointu.

Dolů, dolů – a pak konečně nahoru a ještě výš. Ze sklepa na věž. Přičemž představivost promítá katastrofické scénáře: z backstage se valí kouř, lidi se mačkaj na úzkých schodech, podlaha vyhlídkové kabiny se propadá, bezpečnostní sklo praská. Hudba naštěstí úzkosti zavírá hubu. Esazlesa jako lexaurin. Ano, opět na postrocku. Publikum opět příliš slušné, pár hlav se ale kýve a sem tam se někdo zlomí v pase. Kapela si s tím hlavu neláme, hraje sama pro sebe a stokilový basák málem boří svoji aparaturu i přikurtované reproboxy. O patro výš ihned navazují Rutka Laskier se svojí definicí zběsilosti – nevyužít šanci na změnu rytmu je hřích. Potom výšlap k Akropoli... frontu před klubem vydržím stát asi minutu a lituju, že jsem odešel z Rutky dřív.

Zpovykanost. To slovo se mi vrací během celého večera. Z Mörkhimmel na Organ Tapes na Entropii na HRTLa. Z Vopice do kaple do kostela na věž. Vlídná i ukrutná tempa, ani bych si nemyslel, že je to všechno možné za jeden večer – navíc s takovou lehkostí. První jmenovaní potvrzují i v „nemoshpitovém“ čase, že blackem ušpiněný crust u nás nikdo nehraje lépe. Tomu druhému pomáhalo místo i znovu fantastický světelný design Júdová – Boleslavský, ale i tak krásné snění. Ti třetí zavalili nečekanou masou zvuku, už chápu, proč je v Žižkostele policejní hodina. A popůlnoční modulátorová seance nad Prahou jako první pozdrav budoucích propocených měsíců. Výtahem na toaletu, výtahem na pivo, výtahem blíž noci. Ještě lepší Žižkov, než jsme doufali.