You are those guys from Czech Republic? (The Shaking Sensations)

Skandinávci mají post-rock v krvi stejně jako black metal a vikingské pohřby, takže večer strávený v mrňavoučkém kolínském Sonic Ballroom sliboval učebnicovou žánrovou podívanou. A na rozehřátí jeden drobný Francouz s tolika pedály na podlaze, že by si ani Loprais netroufnul.

Punkový klub Sonic Ballroom, na kraji té méně malebné části Kolína nad Rýnem, je pro netrénované oko lehce přehlédnutelný, protože jde snadno zaměnit za vyřazenou fabriku, na které se někdo vyřádil s nálepkami. Kdo první najde, kudy se vchází dovnitř, dostane bobříka ostrohledího. Vevnitř leopardí potahy kam padne zrak a ruka dosáhne, samolepky místo tapet - leckdo by po tomhle považoval strahovskou Sedmičku za nízkorozpočtový Hilton. Má to svoje kouzlo.

Ale dost o interiérovém designu! Na uzounkém pódiu se před publikum čítající personál a dobrých patnáct platících staví Zero Absolu. One-man project, který dělá bordel a sklízí bouři, jako by šlo o celý ansábl. Nak obklopený klávesami, loopery, projektorem, macbookem a všemi svými nástroji se plynule německy pozdraví s diváky a začne pouštět zlo. Loni vydal velmi pozitivně přijatou desku Küsse aus Berlin, takže čtyřicetiminutový set obsahuje skladby hlavně z ní. Ovšem naživo dostává album naprosto jiný rozměr. Všechno zní čistěji a surověji, spolu s doprovodnou projekcí jde o zcela jiný zážitek. Už jen sledovat jediného člověka doslova baletit po pedálech se smyčkami a střídat nástroje, jako by se nechumelilo, je zkušenost k vyprávění. Nak do toho dává všechno a my mu to zobeme z ruky. Když skončí, je skromnost sama - potlesk neočekává, rychle si balí věci z pódia, a když za ním přijdete po show, je zaskočen a marně pátrá po slovech. Víc takových, co tvoří skutečně srdcem.

The Shaking Sensations čítají sice pět hlav, ale dvě z nich hrají na bicí, a tak je na pódiu útulně. Dánové loni vystřídali basáka, takže jsem byl zvědav, jak se chlapci za tu dobu sehráli. Za hlasitého syčení mlhostroje se rozeznívají tóny nejlepšího dánského kulturního dědictví. Kapela rozbrnkává melancholii mezi přítomné, až se nechce uvěřit, že jsme stále v tom samém punkovém klubu. Bouřlivé potlesky hrstky kolínských post-rockerů přerušuje dotaz kytaristy, jestli “tý mlhy už fakt neni jakože moc”. “We do like smoke, I just want to make sure it's okay with you guys.” Nevidim bubeníky, ale promíjím vše. The Obsidian Sea, Rocket Summer, Ravelin. Navíc dochází na zbrusu novou skladbu, která zní fantasticky a měla by se prý objevit ve studiové podobě příští rok. Po hodině a dvou přídavcích sestupuje pětice zbrocená potem dolů mezi nás. My slyšeli, co jsme chtěli, kapela si vysloužila maximální obdiv. “You are those guys from Czech Republic? You really came? Holy shit!”