Zahradní slavnost aneb Sharpe 2021

„Najednou nám těch pětadvacet let nepřijde tak dlouhá doba, jak se zdálo dřív.“ Uplynulo sotva několik hodin první zářijové neděle, Bratislava se probouzí do nádherného nedělního rána. Stojíme na terase Nové Cvernovky na okraji města, velkou část rozhledu zabírá impozantní silo a ohromný zplanýrovaný prostor před ním, kde by mělo v nejbližších letech vyrůst velké administrativní centrum. Tedy snad, jak doufají místní, taky by mohlo jít o budovu s luxusními byty. „Uvidíme, jak to bude pokračovat, zatím je jednání s developery veskrze slušné,“ pokračuje Mário – místní provozní i barman, který ale, jak se před několika hodinami ukázalo, dokáže zaskočit coby DJská posila projektu Giorgio Vocoder. Poslední položka nabitého festivalu Sharpe dohrála před několika desítkami minut, nyní už je čas nechat v sobě doznít výjimečnou atmosféru místa i akce. Nádherný rozhled ze čtvrtého patra zážitky jen prohlubuje. Měli bychom už všichni dávno spát, ale přijít o podobné chvíle by byla škoda.

Sharpe Festival je spojen s budovou Nové Cvernovky neoddělitelným poutem, nebraňme se ani oblíbenému klišé v podobě pupeční šňůry, vlastně je to označení mnohem přesnější. Všechny tři dosavadní ročníky proběhly právě zde, valná většina festivalového týmu ve struktuře zdejšího kulturního centra působí, případně má v budově alespoň kancelář. Nebo tu v rámci svých dalších aktivit pořádá během roku jiné akce. Úzké propojení festivalu a místa je zřetelně rozeznatelné také v rámci programu Sharpu – postupnou rekultivací budovy dostává festival možnost růst, měnit svůj obraz a nabízet další příležitosti pro návštěvníky i dramaturgy. Koncertní část letošního ročníku proběhla hned na šesti scénách, zejména díky zahradní stage Palma dostal program zcela jinou dynamiku.

Sharpe nadále zůstává akcí malého formátu, která od začátku okouzlovala přívětivou atmosférou a vybranou selekcí interpretů i vhodně volenými tématy konferenční části. Hlavně ale každým dalším ročníkem dospívá a roste, propojení s Novou Cvernovkou dovoluje nejen pečlivé dotažení veškerých složek festivalu, ale zejména přináší neopakovatelnou atmosféru, která přes účast několika stovek návštěvníků připomíná návštěvu u blízkého člověka doma. Přátelskou zahradní slavnost, která pro většinu hlavně zahraničních účastníků letos znamenala možnost se poprvé od loňského pandemického blackoutu potkat. „Letím nazpátek v neděli brzy v noci, pak mě ještě čekají tři přestupy na železnici, ale je mi úplně jedno, že mi cesta zabere skoro stejně času, jako strávím na festivalu. Jsem strašně rád, že tu můžu být,“ říkal mi v sobotu odpoledne James Thornhill, anglický novinář píšící například pro magazín Under the Radar. Kde se to podepisuje? Sharpe 2021 byl slavností, v níž se nadšení a zaujetí pořadatelů násobilo s radostí návštěvníků, což přineslo jiskřivý ohňostroj zážitků. Tady jsem doma, respektive bych mohl být.

STĚHOVÁNÍ KLAVÍRU

Sedíme na terase Nové Cvernovky. Z festivalového týmu je cítit úleva, že se akci po dvou letech nakonec opravdu podaří uskutečnit, stejně jako vzrušení a očekávání, co nadcházející dva dny a noci přinesou. „Tak a teď, teď jdu zalít květiny.“ Zdánlivě banální oznamovací větu pronesl vpodvečer zahájení festivalu Dominik Prok, nepřehlédnutelný frontman 52 Hertz Whale a zároveň jeden ze stage manažerů letošního ročníku. (Ani jeden z nás v tu chvíli netuší, že bude v neděli ráno na stejném místě, pouze o pár pater výš, zpívat skladbu Mám ťa rád z repertoáru Karola Duchoně.) Dominik, podobně jako dalších několik desítek členů místní komunity, v Nové Cvernovce bydlí, a při přípravách festivalu nezapomíná ani na běžné, každodenní povinnosti. Sharpe je pouze jednou z mnoha akcí, které se tady odehrávají, toto místo ale pro mnoho lidí znamená hlavně domov a příležitost se kreativně projevit. Nebo jen pěstovat rajčata či květiny. Místní zahrada nakonec odehraje zásadní roli v atmosféře letošního ročníku, což by potvrdil asi každý z návštěvníků. Její umístění i rozlehlost přinášela možnost bavit se ve větší společnosti, stejně jako se v klidu posadit v ústraní, právě tu proběhly povedená vystoupení, například živelný koncert rompopové skupiny Lomnické Čháve nebo křehké vystoupení projektu I Am Planet. Na jeho příkladu se můžeme pokusit vysvětlit, čím je Sharpe tak výjimečný.

fotogalerii z festivalu najdete tady

Představte si, že máte v programu akustický neoklasický projekt I Am Planet vystupující se smyčcovým kvartetem a k dispozici sál s koncertním křídlem, na sezení. Na drtivé většině jiných akcí by se podobný koncert odehrál právě tam, ovšem organizátoři Sharpe to vzali jako výzvu a vystoupení extrémně náročné na pozornost publika situovali na zahradní Palma stage. To znamenalo nejen bláznivý nápad stěhovat koncertní křídlo do zahrady (a v noci zpět a znovu naladit), ale taky riskantní sázku na zralost svého publika. Sázku, která vyšla. Během představení I Am Planet se osazenstvo zahrady utišilo, ne každý sice sledoval koncert před pódiem, ale klavírní tóny podporované nájezdy smyčců hrály v hlavě každého z nás. Ať už byl uprostřed jakékoliv debaty, ať už seděl v sebeodlehlejším koutě. Těsně před začátkem došlo také k rozmístění několika světelných koulí do prostoru, opět kvůli jedinému účelu – podpořit atmosféru. Dojemné.

Každému z koncertů jistě není možno věnovat podobnou dávku pozornosti, ale coby příklad odhodlání organizačního týmu, podpořeného zkušenostmi z prací na mnoha dalších festivalech (Pohoda, Flaam atp.), to stačí. Podobné zaujetí vykazují pořadatelé také v rámci vizuálního charakteru a pochopitelně co se týče dramaturgie konferenční nebo koncertní části, která byla zejména v dnešní složité době vystavena mnohým zkouškám. Na Sharpu se pracovalo od konce minulého ročníku v dubnu roku 2019, uspořádat se ho povedlo až ve třetím oznámeném termínu. Finální zelenou dostal od slovenské vlády sotva dva týdny před plánovaným začátkem, program se díky zdravotním opatřením jednotlivých států i komplikací při cestování mezi nimi měnil do poslední chvíle. Přes všechny potíže ale třetí ročník proběhl programově na vysoké úrovni, a co se atmosféry týče, daleko nad očekáváním. Vím, že se k atmosféře vracím opakovaně, ale co jiného mohu napsat o akci, kde zvukař v pauzách mezi vystoupeními pouští Lizzy Mercier Descloux? Ano, v zahradě.

Panel Music and the City, vedený Richardem Fosterem ze serveru The Quietus, přinesl spoustu zajímavých myšlenek a informací, jednou z těch nejpodstatnějších bylo, že nestačí jen si stěžovat, ale je třeba vyvinout vlastní aktivitu. Není lepší místo, kde si podobné myšlenky vyslechnout, než je Nová Cvernovka a festival Sharpe. Obě entity platnost tohoto tvrzení reprezentují v zásadní míře. Ve chvíli, kdy to člověku dojde, je těžké soustředit se na jednotlivé koncerty, přestože právě ony tvoří podstatnou část kouzla přehlídky. A, narozdíl od mnoha jiných showcasů, je Sharpe díky pečlivému dramaturgickému výběru zajímavý i pro širokou veřejnost. Nejde jen o volbu vystupujících, ale také o to, že se v programu vhodně doplňují tak odlišné záležitosti jako akustické koncerty v knihovně (v tajném módu, oznamované několik minut před začátkem), festivalová podoba domácí klubové akce Nočná nebo zmíněná vystoupení Lomnických Čháve a I Am Planet, aniž by na sobě jakkoli kanibalizovaly.

JAK ZNÍ BRATISLAVA?

Z dalších je třeba vypíchnout drtivou jízdu brněnských Sinks, kteří zrají snad každou odehranou písničkou, okouzlující koncert lotyšské dívčí trojice Shishi nebo představení Edova syna. Zrovna jeho koncert se na showcasy zdánlivě nehodí, ale hluboký nihilismus bojující o pozornost s euforickými momenty na Sharpu fungoval překvapivě dobře. Stejně jako přímočarý party mód místních „rezidentů“ Berlin Manson. Očekávání předčila i jednočlenná podoba Bulp, na jehož kouzlu nebyla absence zpěvačky Jany Salvi nikterak znát, podobně jako další jistota jménem HRTL. Leoš Hort dovede otevřít party i v telefonní budce, právě jemu stísněný sklepní prostor Underground stage slušel výtečně, slovinským Warrego Valles zrovna tak.

Z novějších projektů okouzlila naprostou hráčskou suverenitou a úchvatným vokálem Evy Sajanové skupina God and Eve, teď už jen zapomenout na humor v promluvách mezi skladbami. Povedené byly sety Margo nebo Tey Sofie, sobotní večer končil energickým vystoupením polské skupiny Javva a nekompromisním nákladem domácích Wine Fault, celou akci završil roztančený DJ set Giorgio Vocoder. V rámci konferenční části si většina profesionálů pochvalovala panel věnovaný agentům, vedený Andražem Kajzerem z festivalu Ment, podobně zajímavý byl panel The Future of Records Label, kde se ve společnosti zástupců věhlasných značek Domino nebo Rough Trade představil i Miran Rusjan ze slovinského labelu Moonlee Records (například Repetitor, Bernays Propaganda nebo Žen). S veškerým respektem k zástupcům slavných anglických labelů, informace o tom, že zasílání demosnímků přes kontaktní portály na webu ještě žádné kapele smlouvu nepřineslo, asi není ani příliš zajímavá ani inspirativní. O to důležitější bylo to, co říkal Miran o zkušenostech, které v rámci provozu Moonlee načerpal během pandemie. Slavné jméno a lákavá země původu opravdu nejsou zárukou důležitosti a kvality, podobně to platí i v případě zúčastněných kapel.

„You will find me if you want me in the garden, unless it's pouring down with rain,“ zpívají Einstürzende Neubauten, mně při odjezdu z Bratislavy hrála v hlavě kromě Karola Duchoně další coververze, skladba Arabela v podání Lomnických Čháve. Každý ročník festivalu Sharpe byl povedený a inspirativní, ten letošní k tomu všemu přidal tuplovanou dávku euforie. Nejen z toho, že je možné něco dělat, ale jak je možné to dělat. V povedeném panelu Music and the City snad kvůli nedostatku času nedošlo na to, že vlastně každé město má svůj vlastní zvuk, své vlastní tempo. Vím, jak zní Groningen v době festivalu Eurosonic Noorderslag, vím, jak hraje Amsterdam. Netroufnu si přesně odhadnout, jak zní Bratislava, neznám město tak dobře, jak bych chtěl. Ale vím moc dobře, jak zní Bratislava v době Sharpu, jak zní Bratislava v Nové Cvernovce. Svůdně, hlasitě a bujaře.