10 + 1 = Sasami Ashworth

Sasami vystudovala klasickou hudbu, je školenou hráčkou na lesní roh, ale nebojí se strunných ani klávesových nástrojů. Sama stihla od všeho trochu - hrát v rockových kapelách po klubech, produkovat singly ostatním i nahrávat a aranžovat smyčce na deskách Curtise Hardinga nebo Wild Nothing. Jako aktivní hudebnice je i aktivní posluchačkou a fanynkou, která v hudbě hledá a nachází kontrasty, hloubku a netradiční postupy. Nejzajímavější jsou momenty, kdy (jak sama říká) se „tradiční protne s neotřelým“. A v jejím výběru deseti nejzásadnějších skladeb naleznete takový moment nejeden. (Naživo už za týden v Café V lese.)

The Beatles - Across the Universe
Vždycky jsem byla velkou fanynkou The Beatles. Vyrostla jsem na všech jejich deskách, ale zrovna tahle píseň pro mě má specifický význam, protože tohle byla první opravdu „dobrá píseň“. Pamatuju, jak jsem slyšela verzi od Fiony Apple, a úplně mě položilo, jaký mělo i její podání dopad, byť v jiné formě, než originál. Do té doby jsem neuměla určit, co dělá z písně tu „fakt dobrou“. Ale slyšet tutéž skladbu, jak ke mě jiným interpretem promlouvá stejně silně - ba možná i silněji - než originál, mě naučilo chápat, čím to je.

Ella Fitzgerald - Blue Skies
Ripla jsem si CD Get Happy půjčené ze středoškolské knihovny do počítače (žádný strach, už jsem si ho koupila). Ella je jedna z těch fantastických, až transcendentních hudebníků, co umí s vokály divy. Poslouchala jsem tuhle skladbu desetkrát denně a naučila se tu scatovací pasáž nazpaměť. Myslím, že mi dost vytrénovala sluch a naučila mě slyšet i zpívat melodie, co mi do té doby nepřišly tolik... akrobatické? Tahle píseň ve mě vyvolává ryzí radost.

Fleetwood Mac - Dreams
Hlas Stevie byl pro mě odjakživa něčím speciálním. Jako vystudovaná hráčka na lesní roh jsem se naučila vyhledávat specifické, ne tak klasicky elegantní hlasy a tóny, co se skrývají ve světě hudby. A dyslektické pasáže Micka Fleetwooda mě vždycky dostanou.

Brian Eno - Cindy Tells Me
Vzpomínám si, jak jsem v autě poprvé poslouchala Here Comes the Warm Jets a jak přišla na řadu právě Cindy Tells Me. Následuje hned po Baby's on Fire a pamatuju si, že jsem ji už znala z televizní reklamy, jelikož jde o jednu z těch sladších a popovějších Enových písní. Ale po minutě přichází kousavá, škrábavá a zfuzzovaná Frippova zkreslená kytara a urve si celý track pro sebe. (Na nové, zremasterované verzi už nezní tak úchylně, jaké překvapení). Přišlo mi parádní, že nechal takhle výrazný a agresivní zvuk vplout do jinak velmi jemné a umírněné popové skladby. Lidi se dneska bojí používat riskantní nebo „scestné“ zvuky, obzvláště u písní, co jsou více méně harmonické.

Stevie Wonder - Sir Duke
Celé tohle album je ta nejlepší věc, co kdy vznikla. Na základní škole jsme zpívali Sir Duke ve sboru, takže jsem tuhle písničku poznala tím nejlepším a zároveň nejhorším možným způsobem. Stevie představuje čistou, nefalšovanou radost, je to nejtalentovanější žijící hudebník. Tahle skladba má dechy a popěvky, co se vám zaseknou v hlavě na několik dní - co víc si přát?

Angel Olsen - Lonely Universe
Na hlas Angel jsem se napojila okamžitě, podobně jako mě do hloubky přitahoval Stevie, byla jsem na jejím poslechu závislá. Aranže na téhle desce jsou rozptýlené a vokální melodie komplexní a intimní. Jednoduché akordy s upřímnými, skoro až deníčkovými texty. Láska.

Wire - French Film Blurred
Studovala jsem klasiku, takže ihned po zkouškách začala má posedlost postpunkem a přímočarou kytarovou hudbou. Wire byli temní, divní a používali akordy, co jsou v teoretickém vnímání hudby nahlíženy jako nesprávné, zato způsobem, který mi přišel vzrušující. Zkombinovali různé způsoby hry a stupnice tónů v každé pasáži a zpívali o tón a půl výše, než hráli.

System of a Down - Sugar
Můj výběr je plný smutných a zasněných kousků, ale mám i ujetou a divokou stránku. Tenhle song byl šílený (jistým způsobem násilný a problematický, ale kdoví, jestli není autobiografický) a kulturně kritický text a střídání tempa i dynamiky po celou stopáž skladby mi učarovaly. Tohle mám na SOAD nejraději - jsou to maniaci.

Carole King - So Far Away
Carol je královna duchaplnosti. Tečka. Její písně jsou intimní, civilní, je snadné se s nimi ztotožnit a mají groove. A Carol taky ví, jak to rozjet na piano.

Gustav Mahler - Symphony No. 5
Epické dechy, nádherné melodie, rozmarné aranže a kontra-melodie. Zmínila jsem ty epické dechy? Mahlerovy symfonie jsou temné, zadumané, hysterické, magické, sarkastické a všechno mezi tím!