Amanda fucking Palmer a její potratová show

Zvláštní klid a téměř komunitní atmosféra, tak vypadá půlhodina před začátkem koncertu v pražském divadle Hybernia. Ve vzduchu visí společné tajemství: Amanda Palmer!

„Zítra si musím došít kostým, ale ztratila jsem pochvu, tak vezmu sekyrku!“ Slyším vedle sebe na sedadle, otočím se a vidím dívku pomalovanou jako příslušnici neznámého kmene. Ano, jsem tady správně. Na akci, kde se nikdo neodsuzuje a každý může být, kým zrovna chce.

Palmer vchází jakoby nic, zvedne ukulele na pozdrav a vystřihne bez mikrofonu Person I Want to Be. Při zpívání se náramně baví, srdečně komunikuje s publikem, pak nasadí vážnou notu. Je si prý velmi dobře vědoma toho, jak neužitečná je jako umělkyně pro tento svět, který se stává šíleným, a jak ví, že nevytváří žádné užitečné hodnoty jako jiní lidé. Někdo z publika ji ihned ujistí, že tomu tak není. Do hlediště se valí monolog o jejích podivných zkušenostech s muži a všem je jasné, že tohle nebude jen o piánu, ukulele a ukřičeném hlase. Palmer nám tady přijela otevřeně převyprávět svůj život, občas si dovolí dojmout i sama sebe a pokročilá znalost angličtiny zdá se být nezbytnou pro zvládnutí této show.

Když Palmer v kabaretních kozačkách konečně sedá ke klavíru, strhne se smršť. Pomalé úvody songů rozhodně nejsou pro Palmer typické, své emoce do nás sype zhurta a bez skrupulí. Autenticita projevu, vypnutí těla na židličce, boj s neustále se pohybujícím mikrofonem na stojanu a dlouhé, dlouhé textové pasáže. Jak to zvládá? Po takovém proudu emocí nás upozorní, že na její show se může stát cokoliv, tedy i to, že to bude ukecané, i to, že se budeme dál bavit téměř výhradně o potratech.

fotogalerii z koncertu můžete vidět tady

Pokud si někdo přišel poslechnout feministku, nepochodil. Až nepřirozeně vesele zahraná potratová píseň, jejíž ironii údajně feministky nepochopily, to jen potvrzuje, a tak nám s humorem předvádí, jak by měl vypadat remix, aby to odpovídalo požadavkům těch, kteří ji soudí. Hned na to se obecenstvo baví tím, jak zapomněla své dítě v autě. Naštěstí přežilo a tak si všichni stoupněte a zpívejte, rozkáže a publikum to ochotně vykoná.

Témata odsouzení, odpuštění a soucitu se promítají do písní věnovaných bostonskému atentátníkovi či matce, která přišla o oba syny. Vrcholem jejího ironického pohledu na svůj život je remake skladby Let It Go, jíž dává, jak jinak, potratový podtext a rozsvítí nad sebou disko kouli coby důkaz nezměrné vlastní síly. Těžko hledat silnější a osobnější hudební vyjádření na divadelním pódiu a těžko hledat někoho, kdo takhle utáhne představení o vlastních životních fuck-upech tři a půl hodiny.