Apparat maluje lihovkou vojnu i mír. Lásku.

Psalo se 27. června 1978 a nad Německem se tiše vznášely neidentifikovatelné lesklé objekty. Tak se na světě objevil Sascha Ring. Nevíme, kdo a proč nám ho tu nechal, ale víme, že jestli si to rozmyslí a přijedou si pro něj zpět, jsme namydlení. Jak jinak vysvětlit takový koncert?
34 let poté přešlapuji uprostřed Paláce Akropolis. Takhle tu stojím hodinu, než koncert opravdu začne, mezitím se probojuji až k pódiu. Vzhledem ke spánkovému deficitu pochybuji, že tu vydržím stát ještě minimálně další hodinu a půlkou těla se natáhnu na vyvýšený plac plný aparatury. Z bodu, kde stojím, vidím tři mixážní pulty, tři macbooky, dva bubny, klávesy, kytaru, ukulele, cimbály, housle, cello a Coca-Colu.

Konečně se ztlumí světla a Sascha alias Apparat a jeho tříčlenná skupina se řadí a usedají na svá místa, připravení zahrát devadesátiminutový set složený pro německé divadelní představení Vojna a mír. Sascha se usmívá a mává do publika. Když ho vidím, projde mnou lehká nervozita – přece jen, je to mimozemšťan. Burácivý potlesk a pískot na uvítanou, otočím se a k mému překvapení se sál tiše naplnil k prasknutí, zatímco jsem se rozvalovala opřená o pódium hlavou dolů.

Jemné hučení přechází v song 44, smyčcové nástroje se chopí slova a hra s city může začít. Fotografové se zvednou od baru a šťouchají nás z vytrpěných míst. Sascha se okamžitě dostává do nálady a provádí typické pohyby a grimasy, mezi písněmi posílá úsměvy a vzdušné polibky, vyzařuje z něj vděk a radost z toho, co dělá. Se zbytkem kapely mají sehrané klimbavé pohyby a vypadají, jako když se snaží převrhnout loď. Aplaus je přímo nutný u dechberoucí verze Light On, kdy se Akropolí rozezní Apparatův zoufalý hlas: ,,Turn the light on, turn the lights on, let's go!“ Spánkový deficit neexistuje, na zánět průdušek jsem zapomněla, Sascha léčí lépe než Codein. Máloco zabírá víc, než když jste na koncertě a hudebník neskrývavě miluje svou hudbu. Na pozadí na muziku navazuje živě a ručně dělaná projekce německou skupinou Transforma. Černobílé kusy dřeva a provazy se ve vypjatých chvílích snaží vytěsnit rudě červená bobtnající hornina.

Umím si představit, že někdo shledal dlouhé stopáže nudné, já jsem ale sklouzla do atmosféry vojny a míru jako po tobogánu a podle nadšených reakcí jsem nebyla sama. Gradace, jemnost, agrese, dobro a zlo, všechny pocity stékají tělem k zemi jako hromosvodem. Další nadšené projevy se za mnou ozývají, když se z pódia sesype zvuková vlna bubnů/beatů, jejichž rezonance vezme náš tlukot srdce a předefinuje ho na svůj vlastní. Sascha si nehraje jen s knoflíky na pultíku, ale i se všemi v sále jako s loutkami. Krieg und Frieden je super deska sama o sobě. Ale poslouchat ji doma a zažít živě, je asi jako čachtat nohy v moři, nebo ho sledovat na youtube. 240px.

Celý sál burácí, když aktéři odcházejí z pódia. Chvíli se nechají přemlouvat, pak se ale vrátí a zahrají hit Black Water z The Devil’s Walk, zprava se ozve „Sašo hobluj!“ a už si užíváme Apparatova, dnes večer vzácného, zpěvu. Po kratičkých šesti minutách se několikrát ukloní a zmizí za černými závěsy. Ještě pro jistotu sedím v sále, kdyby náhodou vylezl ze zákulisí a chtěl mě požádat o ruku. To se nestane, ale když si později prohlížím merch, přece jen přijde a s širokým úsměvem rozdává podpisy. Na ruce mi ještě teď září lihovkou napsané APPARAT, a to mi stačí. Zatím.