Architekti nálad (Wolf Alice)

Mnoho povyku pro nic? Kdepak. Druhá řadovka den ode dne populárnější formace ze severního Londýna dává na srozuměnou, že tahle kapela to s dobýváním nejvyšších příček myslí vážně. Troufalost? Tak schválně.

Dáváte si novoroční předsevzetí? Já taky ne. Jenže když jsem s koncem minulého roku nemohl uhnout před tlačenkou, která mi obden cpala pod čumák Wolf Alice, rozhodl jsem se, že se téhle holce musím postavit čelem. Ellie Rowsell sice disponuje nezpochybnitelným půvabem, avšak budovat pozdvižení okolo kapely na hezké slečně za mikrofonem by bylo trochu krátkozraké. Ono pozvánku na Pyramid Stage v Glastonbury nedostává každý. A co všechny ty nominace na Grammy, BRIT Awards a Mercury Prize?

Debutová deska My Love Is Cool z roku 2015 hladce vklouzla do nekonfliktní škatulky lísavého pop rocku s přívlastkem „indie“ a hodila mladou čtveřici do jednoho pytle se soubory jako The Vaccines, Nothing But Thieves, The 1975 nebo Bombay Bicycle Club, což je vizitka, kterou by se nikdo soudný nechlubil. Podobných kapel je dnes dvanáct do tuctu. Přesto si skladbu Silk vybral na soundtrack k (ne úplně podařenému) pokračování kultovního Trainspottingu samotný Danny Boyle a ostrovní tisk se všem snažil namluvit, že máme co do činění s novou kometou britské kytarové scény. Já ten pocit neměl, a ke druhé desce Wolf Alice jsem proto přistupoval navýsost obezřetně, přestože surrealistický výjev s koňskou lebkou a baletkou (údajně Elliina teta) na přebalu sliboval mnohé…

Podobných liknavých zabedněnců se u nás vyskytlo povícero, pročež se nahrávka Visions of a Life nevešla snad do žádného žebříčku nejlepších desek uplynulého roku. O to větší byl můj údiv, když jsem si u prvních tónů otvíráku Heavenward vzpomněl na Slowdive, nevěřícně obdivoval ruchové jiskření a následně se nechal pohltit elektrizující dreampopovou mlhovinou, za kterou by se nestyděli ani obrození žánroví matadoři. Momentů, které dají pocítit sílu aktuální renesance shoegazingu, je na desce hned několik (Planet Hunter, St. Purple & Green), eklektická kolekce však nabídne i punkem načichlou energii (Yuk Foo) či grungeovou estetiku à la Hole nebo L7 (Formidable Cool).

Zvláštní je, s jakou lehkostí to celé dohromady funguje. Pestrost tracklistu navíc nehyzdí jednoznačný hit, kterému by zbytek alba dělal křoví. Dravá kytarová rytmika se ztrácí v ambientním elektronickém podhoubí, bloudí, procitá a v tempu si nekompromisně klestí cestu ven. Album v pohodě ustojí přechody od křehkých balad k burácivým hymnám plným hlukových ploch, mezi nimiž osciluje éterický dívčí vokál. Nic nového pod sluncem? Ano i ne. Wolf Alice se nebojí ukázat na kapely, které jim hrály k dospívání, nezapírají svoje vzory, učitele ani konkurenty. Nedá se říct, že by předstírali snahu o bezbřehou originalitu, na druhou stranu nikoho vysloveně nevykrádají, ctí tradici angloamerické kytarové školy devadesátých let a s osvěžující drzostí tlumočí její odkaz současnému publiku. Až na výjimky nespoléhají na údernost vlezlých riffů, ani samospásné refrény. Na ploše 46 minut s trpělivostí spřádají melodie, vrství efekty, budují atmosféru. Tu fantaskní a romantickou, jindy ráznou až kousavou. A co je nejdůležitější – nenudí.

Spousta kapel si z úspěchu první desky sedne na zadek a na té další tíhne k opakování totožného vzorce, případě zpanikaří a vyšle do světa experimentální koláž, která je sice neotřelá, ale bez tuby sedativ se nedá poslouchat. Wolf Alice oproti své prvotině neuvěřitelně vyrostli. Zvukově, autorsky i co do schopnosti poučit se z chyb a nepodlehnout iluzi o vlastní neomylnosti. Skvěle si sedli s producentem Justinem Meldal-Johnsenem (M83, Tegan and Sara), který tak zužitkoval zkušenosti nasbírané vedle Becka či Trenta Reznora. Navíc má kapela pro letošek v plánu šňůru s Queens of the Stone Age a není pochyb, že nadýchaný singl Don't Delete the Kisses bude s ráznym stoner rockem kontrastovat jedna báseň.