Shaqualyck | Články / Reporty | 20.07.2013
Začátek druhého dne nebyl z nejvydařenějších. Konferenciér ze Spořky je na pěst. „Krásná, barevná, festivalová atmosféra!“ Neříkej, ty vole! Kořeny jsme zapustili v relax zóně mezi Drive stage a hlavní scénou, kde zrovna začal Dub FX. Mašinky, loopy, beatbox, chvíli s kámošem, chvíli sólo, nejednou mi vytanula vzpomínka na Astronautalise. Zrovna když si říkáme, že jiný prostor (klub, ulice) by mu slušel o poznání lépe, potkají se vedle na mezi splašené větrné proudy a tvoří vzdušný vír, který mi zraní holku, takže poznáme i zdejší zdravotníky. Zbytek setu si užívám ve stanu s červeným křížem a podupávajícími záchranáři. C’est la vie.
Nabíráme klid a ztracenou sílu. V betonové vinárně připomínající protiatomový kryt to zrovna rozjíždí okrojovaná cimbálovka. Díky programu na nedaleké workshop stage se jejich libé tóny misí s obeatovanými variacemi na Seana Paula. I tohle jsou Colours. „Dobrý den. My jsme Kittchen. Kdo jste vy?“ Kuchaře můžu. Jeho recepty jsou dokonalou protiváhou k neslaným nemastným břečkám, které okupují mainstreamový éter. S Tomášem zaměstnali na léto dva talentované kuchtíky s pozouny, na pódium přizvali maskovanou ille a jali se vařit své postapokalyptické příběhy z horších časů. Lidi se chytli a krom hudby reagovali nadšeně i na dokreslované komiksové projekce. Solidní bizárek, ale tak to má být. Cestou na Arcelor Mittal stage protahujeme ztuhlý kotník a těšíme se na Inspiral Carpets. Dominantní hammondky a skočný rytmus. Basák sebou škube jak před infarktem. Značkové polokošile a echtovní ostrovní přízvuk, stačí pár kousků a hned je jasné, odkud vítr vane, takže se s nepředstíraným úsměvem idiota pohupuju sem a tam a myslím si něco o britpopu.
Zpátky k Šangri-la schodišti na Active stage. Někoho konečně napadlo otevřít okna, sláva. Scott McCloud je muž mnoha tváří. Charisma by mohl prodávat na kila a pro jeho hlas neexistuje odpovídající adjektivum. Girls of Prague, Come to New York, I Keep Losing You. Včerejší koncert Girls Against Boys byla ryze fyzická záležitost, dnešní komorní akustická verze Paramount Styles je naopak pastvou pro duši. Mistr neexhibuje, v písních vzpomíná na život, lidi a města, o kterých, jak se sám svěřil, rád zpívá. Zážitek. Teď už ale honem pod oranžovou indickou vzducholoď na Bonobo. Bohužel po cestě zjišťujeme, že stejný nápad dostalo zhruba deset tisíc dalších. Tlačenice je slabé slovo, pro leckoho vítané zpestření a nevšední sexuální zkušenost k tomu. Postarší dáma odvedle si s gustem dopřává ze skleněnky, Bonobo se na pódiu zjevují postupně. Bicí a knoflíky doplňuje ladná vokalistka typu Skye model 2013 a další nástroje. Hodně taneční a hodně atmosférická věc, naživo určitě lepší než z desky. Poslední zrychlený přesun pod Radegasta. Cestou míjíme snad jediný kontejner na plasty, který nezdobí plakát Full Moonu… Neříkám, že označení superskupina má bůhvíjakou hloubku, ale při pohledu na sestavu Umakartu se tomu termínu prostě nevyhnete. Panelákovou melancholii si přišel poslechnout početný dav, kapela si zájem diváků užívá a oplácí stejnou mincí. Nejvíc paří progresívní kabaretiéři z Vosto5. Na přídavek už nezbyl čas, ale i tak spoko jak cyp.
Zvláštní bylo jen to, že v Ostravě zněly celý den songy o Praze, Brně, New Yorku a Amsterdamu. Publikum bylo tolerantní, nakonec těžko říct, kolik z těch opáskovaných milovníků piva a veselí je skutečně místních. Jenom by to možná chtělo nějakou novou lokální hymnu. Nebo dvě. Kdo se hlásí dobrovolně? Jarku?
Colours of Ostrava
19. 7. 2013, Dolní oblast Vítkovic, Ostrava
foto © Andrea Petrovičová
Jan Starý 20.11.2024
Mnohokrát oceněné těleso, ze kterého vyšla také hvězdná skladatelka Caroline Shaw, se představilo u nás vůbec poprvé a očekávání potvrdila i vyprodaná kapacita.
Jiří V. Matýsek 19.11.2024
„Blues je umírající žánr,“ řekl mi v rozhovoru před osmadvacátým ročníkem festivalu Blues Alive jeho booker a majitel Štěpán Suchochleb... Jak se to vezme.
Ema Klubisová 19.11.2024
I Want to Be a Machine nie je o performance a ukážke jej novej hudby. Pozýva nás bližšie, k svojim mentálnym pochodom, chybám počas písania a myšlienkovým odbočkám.
Viktor Palák 18.11.2024
Tibet coby bosý Peter Pan morfující v maniakálního kata nás v Praze prováděl odvrácenou stranou anglického venkova i dojímal vzpomínkou na zemřelé.
Filip Peloušek 17.11.2024
Je to sotva pár dnů, co jsem dočetl Piko Apoleny Rychlíkové a Pavla Šplíchala, to mi ještě nedocházelo, jak potřebný kontext mi dodává ke křtu jedné z nejzásadnějších desek letošního…
Viktor Hanačík 07.11.2024
Oba pojí čtyři roky staré album Brass, cit pro ponuřejší vyprávění, jazz-rapové podhoubí a kontrasty z afroamerické historie... A na dlouhém baru La Fabriky mají zemité Primitivo.
Marek Hadrbolec 31.10.2024
„Zahraj Slipknoty!“ zakřičí někdo. „This is going to sound like Slipknot, I'll even take my glasses off for it,“ odpovídá pohotově Igor, načež Stoned Jesus...
Václav Valtr 28.10.2024
„I wanna taste you, taste your lips, feel your hips,“ znělo z pódia, kde stála zpěvačka v rudých šatech, od prvních okamžiků plně pohroužená do hudby.
Veronika Tichá 27.10.2024
Působivá performance irského kvintetu s vervou a nahlas pojmenovala problémy, které vidí kolem sebe a nebojí se o nich mluvit.
Klára Šajtarová 25.10.2024
V hluku se setkává bolest s rozkoší, zoufalství s rezignací, otázka přežití se stává méně o fyzickém těle a více o duchu.