Tomáš Hladký | Články / Recenze | 30.01.2022
Bert & Friends v roce 2050 vyprodávají Strahov. Na koncert se sjíždějí lidé z celého světa a diváci spolu s nimi zpívají jejich vesmírné písně v jednom obřím, magickém chorálu. Vše vyšlo, jak si kapela vysnila. Na koncertě zároveň vzniká album 2050 (Live at Strahov) - jedinečný záznam neopakovatelné události, která se zapisuje do hudební historie. Vlastně zapíše.
Uskupení v čele s Albertem Romanuttim zaujalo extravagancí, sebeironií a neobvyklou, žánrově nesnadno zařaditelnou hudbou. Synťáky, do kterých zní vysoký zasněný zpěv Romanuttiho či jeho alter eg, společně s texty složenými ze zdánlivě náhodných, avšak k sobě padnoucích zvukomalebných slov, tvoří hudebně velmi propracované skladby s nezvyklými harmonickými postupy. Bert & Friends se ovšem stále setkávají s nepochopením kvůli karikování žánrů i vlastní image.
Záznam z koncertu, který se teprve stane, není zrovna obvyklým počinem. A upřímně, nemít k albu žádný kontext, je prakticky nemožné postřehnout, že Romanutti nahrával vlastní zpěvy doma v kumbálu metr na metr. Na „živáku“ nechybí různé vtípky, vazbící nástroje, přeřeky v textech, smích, chyby... Práce zabrala čtyři roky, kdy Romanutti poslouchal zvuky davu v nespočtu záznamů fotbalových utkání od mistrovství světa po okresní přebor.
Na koncertě kapela zahraje výběr svých starších písní a v podstatě nepřidává nic nového. Prvotina Haluzinace dostala nové elektro disco techno pojetí a v komorním aranžmá hitu Plody moří doprovází Romanuttiho na kytaru jeho budoucí syn, sólo na theremin má budoucí dcera. Album osloví spíše fanoušky, kteří mají alespoň nějakou představu, kdo Bert & Friends jsou, protože si zakládá na tom, že písničky posluchač zná a pochopí odkazy na svět, který skupina vytváří na svých sociálních sítích.
2050: Live at Strahov je vypilovaný do nejmenších detailů. Bert & Friends pokračují v trendu sebeironie, cíleného patosu a balancování na hraně absurdity, dávají posluchačům možnost zúčastnit se velkolepého koncertu, o kterém si bude vyprávět několik dalších generací. „Díky, Strahove!“
Jakub Veselý 21.11.2024
Inšpiráciami sa Templeman netají, na R&B a soulových prvkoch sa podpísala hudba Stevieho Wondera a Princea, indie rock s jemnou psychedéliou pripomínajú Tame Impala alebo MGMT.
Magdalena Fendrychová 11.11.2024
Texty se nezabývají současnými společenskými problémy nebo zásadními citovými zvraty, spíš popisují každodenní situace a fantazie.
Žofie Křížková 05.11.2024
Dvaačtyřicetiminutová stopáž zahrnuje jediný track a ten nabízí ponor do hluboce meditativní lázně neopakovatelných nuancí. Za týden v Praze.
Sára Prostějovská 28.10.2024
Synthpopové Forgive Too Slow vypráví deset krátkých příběhů lásky, jíž autorka v každém z nich nahlíží jinýma očima.
Šimon Žáček 28.10.2024
Druhá série Rodu draka se tak moc věnuje intimním chvílím rodinných členů, až zapomíná na zásadní konflikt. Anebo je to záměr?
Lea Valentová 25.10.2024
Dômyselnú dramaturgickú pavučinu tak organizačný tím pretkal napríklad lokálnymi mýtmi aj ladením nástrojov z mimoeurópskych lokalít.
Michal Berec 05.10.2024
Nosným kameňom je hypnotická repetitívnosť motívov, improvizácia na pomedzí apalačského folku a jazzu, ktorá sa ale môže postupne začať zlievať.
Richard Michalik 31.08.2024
Opäť cez vydavateľstvo Constellation (Godspeed You! Black Emperor, Jerusalem in My Heart) a opäť s rovnakým producentom (Zach Scholes).
Jakub Veselý 30.08.2024
Názov Doomer Music je na mieste a album nám prináša pohľad do sveta, v ktorom sú ľudské emócie potlačené, kde môžeme vidieť len drsnú schránku panelových domov.
David Stoklas 27.08.2024
Final Summer je deska, ze které čiší životní síla a touha něco dělat. A dělat to navzdory příkořím.