Viktor Palák | Články / Reporty | 12.12.2023
Konstanty uklidňují. Třeba když každoroční přítomnost brněnské kavárny Tungsram znamená i nádobu s ořechovkou za stálou cenu. Konstantou je ale i estetické porozumění mezi mechy a šestnáctimilimetrovým filmem, mají k sobě podobně blízko jako osmimilimetrový film a sasanky. Konstanty mohou budit i dojem obsedantní fixace, třeba když já zmiňuju ořechovku v každém svém ohlédnutí za PAFem. Můžeme tomu říkat i závislost. Trvá už skoro patnáct let.
A během nich se PAF zřetelně proměnil, přehlídka současného pohyblivého obrazu se stala místy těkavým, většinou ale provokativně současným festivalem, který roste spolu se svým dramaturgickým týmem, aniž by se zároveň uzavíral před světem. Naopak – PAF je otevřený všemu, co světem hýbe. „Stop the genocide,“ vyzývali Colin Self, když vystoupali na kazatelnu nově zrekonstruovaného Červeného kostela; podívejte se, jak facebookový news feed není jen nahodilým ukazatelem světonázoru, odkrýval v přímočarém dokumentu Sept 5th 2006 režisér Jacob Hurwitz-Goodman. Henry Hanson zase v rozšafném příběhu dvou nadržených trans kluků Bros Before uznale pokyvoval směrem ke klasikám queer kinematografie.
„Co mají ty filmy společného? Jaké jsou trendy?“ čteme otázky v rozhovorech s lidmi, kteří vybírají filmy do festivalových programů. Počítají se jako odpověď roztěkaně znepokojivé digitální průlety světy, které lidstvo zatím neobjevilo? Právě ty totiž dominovaly několika (domácím) premiérám, povětšinou uvedeným v soutěžní sekci Jiné vize, jedné z konstant, které PAFu zůstaly. Konkomitantní růstový jev v režii Lukáše Prokopa se přirozeně potkával s jeho mimo soutěž uvedeným (a všemu hluku navzdory přístupnějším) filmem Cauchemar. Prokop nakonec získal Zvláštní uznání poroty. Jeho projekty nás uvádí do světů, v nichž není tak úplně zřejmé, zda jim dominuje destrukce, anebo zrození. Jsou nepochybně futuristické, ale taky zachycují nejistotu tváří v tvář nepoznanému.
Chiméry jiného typu nechybí ani v jinak velmi současném komentáři ke stavbě, která se pořád dokončuje v centru Prahy. Oskar Helcel otáčí ve filmu Under Constuction urbex naruby a vstupuje do stavebních útrob nedokončeného megalomanského projektu Masaryčka. Výpravu doprovází smyšlený komentář (a AI hlas) architektky Zahy Hadid. Masaryčka nakonec opravdu spojila – v nenávisti či přinejmenším odporu k celému projektu.
fotogalerii z festivalu najdete tady
Pokud mělo deset titulů Jiných vizí něco společného, pak styl jaksi vrozeně upozaďující možnost okamžité fascinace. Postavíme-li je vedle šestnáctimilimetrových filmů, které tu představil George Finlay Ramsay, budeme nutně postrádat výraznější ucelenost, tu ale tvůrci jako Martin Fischer ve svém naivistickém kraťasu Vyprávění o světě nahrazují nekonečnou hravostí. Terapeutický Pelvic Chain Marie-Anny Šulc je zajímavým freestylem, estetizovanou reflexí těžké autonehody, která kombinuje makrodetaily motorkářky s osobní reflexí traumatické zkušenosti a hodně freestyle voiceoverem. Cena diváků v tomto případě neznamená ocenění přístupného středu, tyhle disciplíny PAF nepěstuje. Od vlídnosti jsou tu noci ve Vertigu.
„Nevím, co zažívá, nejsem vědkyně. Ale něco rozhodně zažívá,“ říká žena v retrofuturistickém „dokumentu“ I Can See Forever (Jeremy Shaw). Sedím v nočním vlaku do Prahy a ona dost možná mluví o mých dojmech z posledních dvou dnů v Olomouci.
Hlavní cenu udělila porota Duchovní cestě (RRRR+A, Tomáš Metra, Tomáš Klein), desetiminutové klaustrofobní sondě zděným traktem, na jejímž konci je vysvobození hada.
PAF Olomouc
7.–10. 12. 2023
foto © Jiří Přivřel
Jan Starý 20.11.2024
Mnohokrát oceněné těleso, ze kterého vyšla také hvězdná skladatelka Caroline Shaw, se představilo u nás vůbec poprvé a očekávání potvrdila i vyprodaná kapacita.
Jiří V. Matýsek 19.11.2024
„Blues je umírající žánr,“ řekl mi v rozhovoru před osmadvacátým ročníkem festivalu Blues Alive jeho booker a majitel Štěpán Suchochleb... Jak se to vezme.
Ema Klubisová 19.11.2024
I Want to Be a Machine nie je o performance a ukážke jej novej hudby. Pozýva nás bližšie, k svojim mentálnym pochodom, chybám počas písania a myšlienkovým odbočkám.
Viktor Palák 18.11.2024
Tibet coby bosý Peter Pan morfující v maniakálního kata nás v Praze prováděl odvrácenou stranou anglického venkova i dojímal vzpomínkou na zemřelé.
Filip Peloušek 17.11.2024
Je to sotva pár dnů, co jsem dočetl Piko Apoleny Rychlíkové a Pavla Šplíchala, to mi ještě nedocházelo, jak potřebný kontext mi dodává ke křtu jedné z nejzásadnějších desek letošního…
Viktor Hanačík 07.11.2024
Oba pojí čtyři roky staré album Brass, cit pro ponuřejší vyprávění, jazz-rapové podhoubí a kontrasty z afroamerické historie... A na dlouhém baru La Fabriky mají zemité Primitivo.
Marek Hadrbolec 31.10.2024
„Zahraj Slipknoty!“ zakřičí někdo. „This is going to sound like Slipknot, I'll even take my glasses off for it,“ odpovídá pohotově Igor, načež Stoned Jesus...
Václav Valtr 28.10.2024
„I wanna taste you, taste your lips, feel your hips,“ znělo z pódia, kde stála zpěvačka v rudých šatech, od prvních okamžiků plně pohroužená do hudby.
Veronika Tichá 27.10.2024
Působivá performance irského kvintetu s vervou a nahlas pojmenovala problémy, které vidí kolem sebe a nebojí se o nich mluvit.
Klára Šajtarová 25.10.2024
V hluku se setkává bolest s rozkoší, zoufalství s rezignací, otázka přežití se stává méně o fyzickém těle a více o duchu.