Veronika Mrázková | Články / Sloupky/Blogy | 03.03.2021
Z nové desky Nicka Cavea mrazí, což při jejím názvu asi nepřekvapí. Hypnotický témbr Cavea předurčil k roli smutného vypravěče a materiál vzešlý během pár dní lockdownu situaci neodlehčí. S dlouholetým pracovníkem a spoluhráčem z The Bad Seeds se dotýká bolesti v mnoha podobách. Melodie mají houpavý, často repetitivní ráz, některé jsou holé jako únorové koruny stromů. Jiné zase ponuré jako únorová zima. A když vynikne smyčec Warrena Elise, vše ještě zvážní. Jeho tahy v Old Times evokují hejna ptáků, co plavou vzduchem nad hladinou řek. Nechybí ani chorály. Poprvé zazní přímo v titulní písni Carnage, ve které Cave zpívá: "This song is like a rain cloud that keeps circling overhead. Here it comes around again."
Z desky ční fatalismus i sentiment. Koneckonců, výmluvné jsou už názvy skladeb: Hand of God, Old Times, Lavenders Field, Balcony Man. Všechny staví na pocitech a obrazech. Vrcholu docházíme v kontrastní skladbě White Elephant. Je do ní vetkaná květnatá symbolika bílého slona a zároveň odkazuje k hnutí Black Live Matter: "I'll shoot you in the fucking face... Just for fun...for free..." Přímočaré výhrůžky pak náhle střídá gospelová koncovka: „The time is coming, for the kingdom in the sky.“
Není to poprvé, kdy Cave tvoří pouze v duu, jen s Warrenem Ellisem za sebou mají mnoho soundtracků (Za každou cenu, War Machine, Wind River, Králové). Ty jsou ale povětšinou romantičtější se zvonivými aranžemi, zatímco Carnage je prodchnutá zmarem, konečností a vírou. Sám Cave pak nazývá desku krásnou a brutální.
Světová média v recenzích akcentovala, že Carnage je překvapením. Vydání nikdo neavizoval a tvorba probíhala ve zrychleném režimu. Překvapit může i to, že tolikrát opakované, úsporné postupy neztrácí na síle. Slova o odchodu či smrti zazní nesčetněkrát, ovšem spíše než lítost slyšíme poezii a pochopení. Hora patosu je tak akorát vysoká.
Maria Pyatkina, David Čajčík, Michal Pařízek 29.10.2024
Pokud někde objevovat, tak právě tady. Vybíráme z napěchovaného programu devět jmen.
Michal Pařízek 04.10.2024
Dneska v osm večer na Radiu 1 spolu s Angeles Toledano, Melike Şahin, Autumnist, Juliánem Mayorgou nebo Cindy Lee. If You Hear Me Crying… leave me alone.
Michal Pařízek 20.09.2024
Šest dní u moře uplynulo tak rychle, že jsem se ani neotočil, a určitě nejen proto, že tam bylo 15 stupňů. Ale ve stínu toho, co se dělo/děje tady, už…
Michal Pařízek 06.09.2024
Okruží severu sedí kolem mozku pevně a (možná) napořád, podobně jako prsten, který mám na prstě snad po třiceti letech. Přišel ke mně před Rouge, komu tak asi patří? Forget…
redakce 29.08.2024
Mario „Dust“ La Porta si zařídil svůj bar, aby se měl kde zašít, taky si tam hrává. A se svojí kapelou jezdí po světě. Přijedou i do Kaštanu.
Michal Pařízek 23.08.2024
Štvanice minulý pátek hořela. První pražský Underground Overtake se povedl náramně, atmosféra euforická a velká stage, která u Bike Jesus vyrostla, byla zatraceně funkční i slušivá.
Veronika Mrázková 13.08.2024
Současně je právě marnost a nevědomost, kde začít a kde skončit, vzrušující. Tlumí racio a vynucuje si takové oddání dílu, které se obejde bez faktického výkladu či pointy.
redakce 13.08.2024
Letošní Brutal Assault je za námi a vypadá to na jeden z nejvýživnějších ročníků vůbec. A to nejen podle našich vyndaných reportérů.
Michal Pařízek 09.08.2024
Rozhovor s Nubyou Garcia jsem dělal před pár lety, bylo to uprostřed covidu a bylo to tím poznamenané, ale už tehdy to bylo milé...
Michal Pařízek 26.07.2024
Všechno dobré, něco výjimečné, vytržení s sebou přinesla Aunty Rayzor a vyloženě roztomilí Irreversible Entanglements. Zejména Camae Ayewa, která se chtěla boxovat.