Iceage. Notorik po náročné noci.

Chceme znít jako The Birthday Party! Těžko říct, jestli to byl nápad producenta, nebo kapely, ale fascinace Nickem Cavem a jeho australskou družinou je až příliš zřetelná. Na třetím albu bojují sympatičtí Seveřani s autenticitou. Tatam je hardcorová zuřivost předchozích desek, naléhavost naštěstí zůstala. Stejně tak zůstal totálně vyjetý vokální projev Eliase Bendera Rønnenfelta, který intonuje kouzelně falešně, s ležérní kejvovskou manýrou vypadá jako právě probuzený notorik po velmi náročné noci. Na předchozích albech mi to přišlo neotřelé, tentokrát se zpěvák pohybuje nebezpečně blízko hranice uvěřitelnosti. Ostatně, koukněte na youtube. Kluci si nechali narůst dlouhé vlasy, ale pořád působí jako synkové z dobrých rodin, kterým mamky perou trenky. Elias jako opilý „kazatel“ v klipu k fanfarónskému rockabilly The Lord´s Favorite One není příliš přesvědčivý, nicméně rozhněvaní mladí muži dospěli a rozhodli se posunout hudební projev do serioznějších míst. Agresivita ustoupila, kapela zpomalila, přibyla frustrace.

Iceage dokazují, že umí napsat dobrou skladbu, nové album je mnohem pestřejší než jeho předchůdci, příjemným překvapením je klavír, který doprovází většinu skladeb. Materiál je konzistentní, žádný song nevyčnívá, jako třeba Morals na You´re Nothing (2013). Nejsilnější se jeví skladba Glassy Eyed, Dormant and Veiled, kde atmosféru marnosti skvěle doplňuje trubka a kytarový kvapík jak z ruského filmu. Zaujme jazzová Against the Moon, zmíněné rockabilly The Lord´s Favorite One připomene Dohertyho Libertines a nesmím zapomenout na splašené The Cure ve skvělé písni Simony.

Na Plowing Into the Field of Love udělali Dánové odvážný krok do neznáma, takže bude zajímavé sledovat, kam se budou vyvíjet dále. Ještě o nich uslyšíme.