Čekání na lepší časy (Balthazar)

Z archivu magazínu Full Moon odemykáme recenzi posledního alba belgické skupiny Balthazar u příležitosti jejího vystoupení na pražském festivalu Metronome.

Na obálku svého pátého alba Sand belgická skupina Balthazar umístila černobílý obrázek podivného stvoření. Má černé kulaté oči, otylé tělo a ruce člověka složené na klíně jakoby v klidném očekávání. Homunculus Loxodontus, tedy „Čekající“, je dílem nizozemské sochařky Margriet Van Breevort, která tohoto šedého ubožáka s hlavou rypouše severního vytvořila v roce 2016 pro nemocnici v Leidenu. Její socha je jakousi metaforou pacienta, který sedí v ordinaci a pokorně čeká na doktora, jenž mu sdělí diagnózu a postup léčení – tedy jeho osud. Obskurního návštěvníka leidenské nemocnice si všimli uživatelé největšího zábavného webu v Rusku, a z Čekajícího se najednou stal mem extrémně populární v postsovětských zemích pojmenovaný Ždun (z ruštiny „ždať“, tedy „čekat“). Postavička díky svému bezmocnému, ale zároveň neústupnému vzhledu dostala od novinářů titul ruského národního hrdiny a na Ukrajině se v roce 2017 dokonce objevila v parlamentu – podle jednoho z poslanců totiž symbolizovala tehdejší očekávání ukrajinské společnosti.

Od března 2020, kdy většinu světa zasáhla koronavirová pandemie, jsme všichni tak trochu Žduni. Zejména ti z nás, kteří kvůli vládním opatřením museli přerušit či hodně omezit svou práci. Všichni vyhlížíme lepší zítřky, a Balthazar se nemůžou dočkat, až budou moct zahrát nové skladby naživo. Jejich záměrem bylo bezprostředně navázat na dva roky staré, úspěšné album Fever, které znamenalo přechod od melancholických a citlivých písniček ke šťavnatým tanečním groovům. Právě ty totiž fungovaly dobře naživo. „Chtěli jsme udělat funky desku,“ říkal o Fever v rozhovoru před posledním pražským koncertem jeden ze dvou frontmanů Maarten Devoldere (rozhovor vyšel ve Full Moonu #103). Sand se drží podobné filozofie, akorát je trochu víc disko než funk.

Pandemie se podepsala nejen na koncertním rozvrhu, ale i na samotné nové desce – třeba tím, že její nahrávání musela kapela z velké části zařídit na dálku. Moderní technologie se použily nejen pro komunikaci mezi členy, ale taky se víc projevily v produkci. „Nikdy před tím jsme nepoužívali tolik bicích samplů nebo syntetických basů, byla to pro nás vzrušující zkušenost,“ komentoval nahrávání Devoldere. S produkcí Balthazar zase pomáhal architekt belgického popu Jasper Maekelberg, jehož hravý, ale zároveň precizní rukopis je na albu znát. Základem skladeb zůstávají pevné basové linky, které ale tentokrát nejsou tak opulentní a okázalé, jak tomu bylo na Fever. Bohaté, ale zároveň decentní aranže, třeba v podobě různých perkusivních nástrojů nebo kytarových vyhrávek, a taky zmíněné elektronické bicí a klávesy odlehčují a zjemňují zvuk. Rovněž se nešetřilo falzetovými dvojhlasy a zapojily se i ženské backvokály, což albu dodalo příjemný soulový nádech.

„Skladbami na tomto albu prostupuje téma čekání, neklidu, neschopnosti žít v daném okamžiku nebo absence víry v budoucnost. Teď jsme v obdobích našich životů, kdy to řešíme a potřebujeme nějak překonat, proto jsme album pojmenovali Sand – po písku v přesýpacích hodinách,“ vysvětlují Balthazar. Tato metafora je taky použita ve skladbě Hourglass, kde se zpívá „We’ve been breaking the hourglass to see what’s there – only sand”. Balthazar ale máme rádi ne za hlubokomyslné texty, ale za líbivé popové skladby, kvalitní produkci a vkusné podání. Což nám servírují i na novém albu, které je rozhodně příjemným zpestřením onoho čekání na lepší, post-covidovou budoucnost.

Text vyšel v magazínu Full Moon #117.