Chléb a hry (Church of Misery)

V době, kdy se unavený člověk střetává s mnohdy nevyzpytatelnou realitou všedního dne, se chuť bojovat se zoufalým démonem vlastní existence dostavuje po čím dál delším přemlouvacím martyriu. Nazvěme to třeba stárnutí. A/nebo počáteční nástup deprese. Psychika je dennodenně důkladně masírována rozžhaveným mediálním pohrabáčem možností lidské brutality, není tedy divu, že hranice skutečnosti a akční filmové fikce se postupně stírají. Kompenzační prostředky pro znovunalezení tolik vzácné rovnováhy jsou čistě individuální záležitostí, každý extrém má dvě strany – zabít nebo se zabít? Dobrý den, vítejte ve vražedné reality show, od mikrofonu se hlásí Church of Misery. Pojďme si představit dnešní soutěžící.

Čtyři Amíci, páreček Angličanů a výmarský romantik. Úvodní znělku dostal na starost sampl s hlasem D. Radera při doznání a instrumentální náklaďák příkladného soundtracku pro béčkový slasher se zvolna rozjíždí. Jsme v krajině neprostupné houštinami riffů, v jedné ruce dohořívá louč, ve druhé nabroušená mačeta a tělo svírá opodstatněná paranoia. Hrdelní řev opakovaně obnažuje „jiné“ mysli, klidná hysterie se snaží prokopnout dveře vnitřnímu pnutí, ale otupeně zamlžená příčetnost zabarikádovaná před zblázněním se navenek tváří nezúčastněně. Nekonečná exhibice kytarových sól jako kvílivé svisty čepele v beznadějných pokusech o vymanění se z víru kýče. Jízda kapely ve striktním kruhu vlastní bezradnosti, kde v příkopech opět leží pobodané dětské hrudníčky, uškrcené znásilněné ženy a nově zastřelená rodina upjatého očaře, co neměl rád hipíky. Do toho jako pěst na oko probleskuje osvěžující cover progrockových Quatermass. Maják uprostřed údolí, co si krade proud z kořenů elektrických křesel rozesetých po stráni a paradoxní originál z toho mála, co lze na desce najít. Thy Kingdom Scum hraje ruskou ruletu s časem, když kapele u posledního songu evidentně nestačí téměř třináct minut k nalezení potřebné míry sebeúcty.

Ano, nebýt Black Sabbath, Saint Vitus a ostatních mániček, řádně by je nevydojili CoM a hromada dalších. Položme si otázku: baví Ozzyho pořád házet aporty? A hlavně, baví to vás?! CoM už od druhé desky nasměrovali zvuk do temnějších zákoutí jeskyní s neonovými nápisy doom a sludge, zakrvácené stěny ještě stíhají zapatlávat vrstvami psychedelie a grunge a evidentně se jim pravidelné docházení do tamějšího zájmového retro kroužku velice zalíbilo. Kontroverze dneska představuje rozhodující předmět doličný a pravda pravdoucí, není vhodnější živné půdy pro téma sériových vrahů než specifických odnoží metalu, oblastí rochnících si v olupování kůže zvrácené mnohoznačnosti. Bylo by možné kapelu lehkovážně označit za vychcánky, to bychom ale pouze nepřímo proklamovali vlastní úzkoprsost. Mnohem zajímavější je sledovat, jakým způsobem CoM s nabytým koncepčním profitem v průběhu jednotlivých desek zachází. I přes přetrvávající stupeň podvědomé fascinace se pozornost v případě třetího alba neustále stáčí jinam. Do pitevních protokolů se vkrádají podobné fráze, modus operandi je vyčerpán. Co naturalismus započal, to postmoderní zhýralost ukončí. Historie se pořád opakuje, jen záleží, v jakém okamžiku se staneme její součástí.