10 + 1 = Marcel Kříž

Marcel Kříž je nejčastěji charakterizován jako folk-rockový písničkář, ale musíte si k tomu přidat ještě nemalý vliv blues, jazzu a taky garážového rocku. Svou první kapelu Vraždy v Čínské čtvrti opustil už na sklonku devadesátek, aby se vydal na sólovou dráhu, během níž natočil na desítku nahrávek, mimo jiné u Indies Records. Jeho nejvýraznějším zápisem je poslední deska Buskers Burlesquers (2012), kterou vytvořil s brněnským nespoustaným všeumělem Tomášem Vtípilem. Grafické zpracování špinavě šansonového alba měl tehdy na starost Hank J. Manchini z Kill the Dandies!, s nímž ho váže dlouholeté přátelství a který jako takový nebude chybět u křtu Křížovy básnické sbírky Jen ať řvou kolejnice. A nezůstane jen u jedné akce, ze čtení a hraní bude celé turné. Které písničky a desky provázely Marcela Kříže na jeho hudební dráze?

Alain Bashung - Volutes
Pokud vám nad hlavou burací motory letadel a celý léto vede objížďka pod okny, nezbejvá než vytáhnout harmoniku, nasadit nejtmavší brejle a neodolatelně ležérně artikulovat kamsi do polí. Múza bude povlávat kolem, silnice bude žhavá a někdo zřejmě zastaví. Klapka. Ta harmonika!

Tom Waits - Red Shoes by the Drugstore
Je mi čtrnáct. Po čerstvým střetu s beatnickou poezií hledám všechny ty hryzající obrazy i v písních. Bob Dylan, Vladimír Merta, Donovan, Vlasta Třešňák, Nick Cave, Patti Smith i Karel Kryl se kupí v diskotéce v podkroví. Všichni by tu mohli být jako absolutně srdeční záležitosti. A pak jednou v krámku s deskama na kruháku v Havlíčkově Brodě zírám na zelenou desku s neodolatelným chlapíkem na obalu, kterej vypadá, že vypadl z podivně zkroucený verze west side story. Neznám. Kupuju za peníze ušetřený z kapesnýho. Pouštím. Plížívé bicí, v žilách se rozlévající basovej motiv a zneklidňující vlny elektrickýho piána. A ten chlápek. Sehnal jsem si všechna alba a čekal na každé další. A i když za nejpovedenější Waitsovu desku považuji Franks Wild Years, tohle je první setkání a největší zářez do srdce.

Nico - Frozen Warnings
Marble Index. Album s neskutečnou atmosférou. Tenhle vinyl si hýčkám a pouštím v nejchmurnějších okamžicích, neskutečně mne dobíjí a vtahuje. Přednes Nico má v sobě magickou živočišnost. Slova se vznáší v divné tmě-mlze-světle. Kdesi v prostoru. Frázování. Přízvuk. Oči z obalu. Jedinečné.

Jacques Brel - Amsterdam
Při zkouškách na DAMU seděla Věra Galatíková tiše. Jasně, chvěl jsem se. Všechno jsem vždycky jel naplno. A teď srdce bušilo, já ze sebe chrlil text, ruce mi nervozně cukaly, cítil jsem podivnou závrať. Měl jsem pocit, že se každou chvíli zhroutím, ale chrlil jsem dál. Tam ve městě Amsterdam, jeden z mých prvních pokusů o překlad. Tempo jsem vehnal do obrátek vyšších než jsem čekal, ale ustál jsem to. Paní Galatíková se usmála. Cestou ze zkoušek se pak zastavím na Václaváku v hudebních nástrojích. Kluk z vesnici ve městě. Musí si to ještě užít, vzít do ruky jinou kytaru než tu svoji překližkovku z SSSR. Stojí tam vyzáblej chlápek. Tmavý vlasy, bradka, drobná očička. Podává mi kytaru jak klenot. Nádherná. Říká, ať ji zkusím. Pouštíme se do řeči. Říkám, že zkouším psát písničky, takový ty folkový. Zahraj, povídá. Tak spouštím Amsterdam. Podruhý ten den. Taky se usměje - vždyť to nehraješ jako folk, ty z toho děláš blues. Inu, Petr Kalandra. Na DAMU jsem se nedostal.

Scott Walker + Sunn O))) - Brando
Jeho číslovaná alba a nahrávky s Walker Bros. jsem poslouchal ještě z kotoučáku rodičů. Ale tahle kooperace s hlukaři Sunn O))) je mimořádně vzrušující.

Neko Case - This Tornado Loves You
Pro tuhle rusovlásku vzešlou z countryových krajin mám velkou slabost. Texty, ve kterých se ironie mísí s pokorou, výborně vystavěné melodie. Od prvních nahrávek přirozeně kloubících akustičtější podobu folku, country a blues přes kooperaci s The Sadies až k současné nadžánrové písničkařině. Poslední dvě řadová alba jsou úžasná. Z přehrávače v autě je nevyndávám.

The Doors - Strange Days
Střední škola bylo období po okraj naplněné Lou Reedem a Velvet Underground, Cohenem, Cavem a Doors. A právě oni mě v té době ovlivnili nejvíc. Tři proplétající se nástroje, ze kterých nejzemitěji vychází klávesy Raye Manzareka, jež současně fungují jako tmelící prvek kompozic. A nade vším poetický rozervanec ztracený kdesi mezi duší dítěte, frackovitostí bez hranic a uvědoměním si vlastní velikosti. Byl to popud k založení Vražd v Čínské čtvrti, ve kterých jsem prosvištěl divoké devadesátky.

Portishead - Silence
Když jsem natáčel svoje první album s Tomem Vtípilem, měl jsem jasno, jakým směrem jít. Chtěl jsem použít prvky trip hopu v kombinaci s blues a akustickou folkovovou písní. Samozřejmě to byla úplně jiná trasa, než po které letí vesmírem Beth Gibbons s Portishead, ale právě jejich tvorba byla tím největším impulsem. Jejich diskografie je nepočetná, ale nepřehlédnutelná.

The Triffids - Hell of a Summer
Australská scéna rozhodně není jen Nick Cave, jakkoliv je jedním ze zásadních singer-songwriterů. Tentokrát jsem ale vybral The Triffids, kapelu s aurou kluků a holek z vedlejší garáže. Popové melodie mísící se s nepřeslechnutelnou láskou k Velvet Underground. Pozdě v noci ideální.

The Divine Comedy - I Like
Z kytarových devadesátek a potažmo z britpopu vzešlo několik velmi různorodých kapel, u nichž byste v pozdější tvorbě ten žánrový základ těžko hledali. Neil Hannon píše nejen zvláštní, občas špatně uchopitelné texty, mnohdy výstřední, ale současně s humorem, který je mi blízký. A v jeho případě nevadí, když v jedné písni v mohutné orchestraci a klenuté melodii zpívá o smrti a v následujícím lehkém popěvku shazuje všechnu vážnost s uchechtnutím a smeknutím buřinky. Kdo jiný by měl nazpívat titulní píseň ke Stopařovu průvodci po galaxii a současně spolupracovat s divou Ute Lemper?

Stephen Malkmus & The Million Dollar Bashers - Ballad of a Thin Man (OST, Bob Dylan: I Am Not There)
Na závěr jsem chtěl vybrat naprosto zásadní píseň, takže to musí být Bob Dylan a jeho Ballad of a Thin Man. Píseň, díky které jsem odešel z Vražd a začal zase jezdit jako písničkář. Nevybral jsem ale Dylanovu verzi, ale tu ze soundracku k filmu I Am Not There v podání Stephena Malkmuse. Dylana na plátně jedinečně ztvárnila Cate Blanchett, takže výběr nemohl být jiný. Láska!