15 let od úmrtí Mejly Hlavsy

6. března 1951 se v rodině spořádaného bankovního úředníka, jakožto druhý syn, narodil Milan Matěj Hlavsa. Rodák z pražského Břevnova už od nejútlejšího věku tíhl k hudbě. Svou první kapelu založil ve svých čtrnácti letech, ale první zkoušku zrušil policista, kterého zavolali sousedé kvůli přílišnému hluku. Brzy nato ho čekala dobrodružná léta "hudební kariéry" i krátký pobyt na psychiatrii kvůli dlouhým vlasům, s nimiž měl, jako člen slušné rodiny, velké problémy. Následoval odchod z učiliště i z domova, práce na jatkách, ale přednostně zakládání a rozpouštění hudebních skupin.

Na jaře roku 1968 Hlavsa s několika vrstevníky zakládá nejslavnější břevnovskou skupinu The Undertakers (Hrobníci), kterou zanedlouho přejmenovává na The Plastic People of the Universe (PPU). Vzápětí obsazují Československo vojska Varšavské smlouvy, ale dopad okupace na životy mladých hudebních nadšenců nikoho z nich příliš nezajímá. PPU se postupně stávají pojmem na hudební scéně a na jaře 1969 se funkce uměleckého vedoucího ujímá kunsthistorik a básník Ivan Martin Jirous, zvaný Magor. Hlavsa s kapelou prožívá asi nejúspěšnější hudební období, skupina získává profesionální angažmá u Pražského kulturního střediska (PKS), které okamžitě zajišťuje kvalitní aparaturu.

Už během roku 1970 se situace začíná měnit a požadavky státních orgánů se začínají stupňovat, což také předznamenává konec Hlavsovy profesionální kariéry. Požadavky nového vedení spočívají hlavně v ostříhání vlasů a zvolení si nového, českého jména souboru. V této fázi přichází pro Hlavsu nejtěžší rozhodnutí, které v podstatě narýsuje běh událostí v jeho příštím životě. Může se podřídit všem podmínkám a dále vystupovat se statutem profesionálního umělce, anebo vystupovat ilegálně - protizákonně. Bez jakýchkoli pochybností se rozhoduje podle vlastních slov pro tvůrčí svobodu a skupina přechází na pole undergroundu.

V roce 1972 přivede Ivan Jirous Hlavsu do "filosofické" rodiny Jiřího a Dany Němcových, bytem v pražské Ječné ulici, kde se účastní filosofických a teologických přednášek, začíná číst bibli a o tři roky později se nechává pokřtít. V rodině Jiřího Němce se také seznamuje se svou pozdější manželkou Janou. V období mezi lety 1972 - 1976 zhudebňuje hlavně texty básníka Egona Bondyho (Zbyněk Fišer) a pražského autora Ladislava Klímy. S Pavlem Zajíčkem zakládá v roce 1973 Dg 307. Období do roku 1976 je ve znamení razií na koncertech PPU (např. zásah slzným plynem a obušky v Rudolfově u Českých Budějovic), kterých stále ubývá, všechny akce a jejich účastníci jsou sledováni Státní bezpečností. V roce 1976 je Hlavsa zatčen i s ostatními členy kapely a to je také začátek dnes už takřka notoricky známého tažení (procesu) proti skupině PPU. Po několika měsících jsou všichni propuštěni, až na uměleckého vedoucího skupiny Jirouse, který zůstává ve vězení celý rok.

Tento zásah proti undergroundu, podpořený obrovskou kampaní v komunistických médiích, ale vyvolává silnou reakci ke zformování a sjednocení disidentského hnutí, respektive ke vzniku Charty 77. Sám Václav Havel tvrdí, že komunistický režim předpokládal nezájem ze strany tehdejších disidentů o "proces několika vlasatých hudebníků", kteří si pevně stojí za svou tvorbou a nehodlají v ní učinit jakékoli kompromisy. Okolo roku 1976 seznamuje Hlavsu jeho tchán, filozof Jiří Němec, právě s Václavem Havlem. Milan Hlavsa je vyhozen od zeměměřičů, živí se lepením igelitových pytlů a souběžně s tím prožívá každodenní policejní provokace a nekonečné výslechy. Nejprve je nucen k opuštění Československa a poté je tvrdě vybízen k podepsání spolupráce s StB. Tajně natočené desky jeho hudební formace jsou vydávány jako samizdatové tituly v zahraničí a velmi zřídka vystupují PPU na přísně konspirativních koncertech na neveřejných místech (většinou na soukromých oslavách). Hlavsa začíná být neustálými výslechy a nemožností veřejného hraní a skládání silně deprimován, touží alespoň nějakou formou veřejně vystupovat. Koncem 80. let PPU v podstatě přestávají existovat.

Až na začátku roku 1989, v rámci opadnutí největšího nátlaku, dostává dlouho žádané povolení vycestovat na koncertní turné do USA se zbytky členů PPU (vzniká nahrávka Půlnoc, Live in New York, 25. 4. 1989, Globus International). Jen v New Yorku tato sestava odehraje tři velice úspěšné koncerty, které jsou oficiálně věnovány na podporu Václava Havla a Ivana Jirouse, již jsou v té době stále vězněni. Cesta do USA přispěla k četným domněnkám, že své vycestování těsně před listopadem 1989 Hlavsa vyměnil za podpis spolupráce s StB. To ještě přiživila skutečnost, že se objevil v tzv. Cibulkových seznamech, vydaných v roce 1991. Hlavsa se k celé záležitosti vyjádřil až v jednom z posledních rozhovorů. V roce 1988 definitivně odřekl podepsat spolupráci a po jednom z posledních výslechů mu bylo řečeno, „že sice třináct let úspěšně vzdoroval, ale že Státní bezpečnost z něj agenta stejně udělá“. Toto vysvětlení se zdá být věrohodné už z toho důvodu, že svého tehdejšího vyšetřovatele Hlavsa po roce 1989 analyzoval i vyhledal a ten jenom potvrdil, že s jeho „spisem si každý mohl na příslušném oddělení StB dělat, co chtěl“. Příslušník tzv. 2. Správy StB, Jaroslav Švec však nebyl svolný tuto výpověď potvrdit před soudem, z důvodu vázanosti mlčenlivostí.

Po listopadovém převratu Hlavsa se skupinou (nikoli oficiální PPU, ale Půlnoc) absolvuje několik úspěšných turné po USA a až do roku 1997 se věnuje vesměs svým vlastním hudebním projektům (Ficton). Rok 1997 znamená další zásadní okamžik, je požádán prezidentem Václavem Havlem, aby PPU zahráli ve Španělském sále Pražského hradu u příležitosti oslavy dvacátého výročí založení Charty 77. Poté znovuzrozená kapela odehraje dvě úspěšná turné po Spojených Státech a také koncerty v Čechách. Vrcholem tohoto období je Havlův nápad z roku 1998, aby si Hlavsa zahrál spolu se svým hudebním idolem Lou Reedem v Bílem domě za účasti prezidentů Clintona a Havla. Poté následuje etapa, kdy kombinuje vlastní sólové hudební projekty (album Šílenství, Globus Music, 1999) s hraním s The Plastic People of the Universe.

Nevyčerpatelný a nezaměnitelný autorův skladatelský potenciál přerušila až v dubnu 2000 smutná událost, kdy mu lékaři na plicích našli zhoubný nádor. Po úspěšné operaci se zdálo, že bude vše v pořádku. Nakonec to ale dopadlo jinak a Milan Hlavsa umírá 5. ledna 2001, dva měsíce před svými padesátými narozeninami. O den později o tom informuje americký Wall Street Journal i britský The Guardian. Americký prestižní hudební časopis Rolling Stone doslovně napíše: "Hlavsa, respektive The Plastic People of the Universe, jsou jedni z mála hudebníků planety, kteří svou hudbou způsobili opravdovou revoluci, protože mimo jiné i díky ‚Plastikům‛ vznikla Charta 77."

V pošmourném zimním odpoledni, ve čtvrtek 11. ledna se ve zbraslavském kostelíku sv. Jakuba koná poslední rozloučení. V dubnu 2001 je Milan Hlavsa oficiálně oceněn Akademií české populární hudby - je uveden do Síně slávy. Tuto cenu před televizními kamerami předává jeho manželce sám Hlavsův dlouholetý přítel prezident Václav Havel a při té příležitosti pronáší neformální, kratší projev o zesnulém.

V posledním oficiálním rozhovoru, dva měsíce před svou smrtí, kdy jeho zdravotní stav vypadá ještě nadějně, Mejla Hlavsa pokorně mluví o tom, že není úplně přesvědčen, zda do této chvíle vyčerpal vše, co chtěl svou hudbou říci, a zároveň pochybuje, zda ještě vlastně někoho hudebně oslovuje. Dále mimo jiné dodává: "Stali jsme se něčím, čím jsem alespoň já být nikdy nechtěl: symbolem odporu proti režimu. My jsme chtěli pouze svobodně skládat a hrát svou hudbu bez jakýchkoli kompromisů."

M 30

Až na osice budeš viset jako Jidáš,
až jako náš Pán na smrt se vydáš,
jako štěp, roub na jabloni Boží,
jako Štěpán, první ukamenován,
jako prst, kterým ukazuješ,
nehet na palci, lesk, světa,
koule, překlopíš ji –
a vločky padají zpátky zvolna a zvolna
a zvolna zvolna dolů,
tvrdnou trny na trnkách,
přechází je mráz...

Až na osice viset budeš jako Jidáš,
budu já Jan?
bude Magdaléna Tě oplakávat?
zesinají lesy,
vyschnou koryta řek, zvednou se stěhovaví práci
dřív?

bíle rozkvétají trnky,
v lesích se usmívají lvi

Mejlovi Magor
7. 3. 81