Chlév, hovno i Bůh (Zdeněk Volf)

Zdeněk Volf ve své nové sbírce Před modlitbou přiložím pokračuje v poetice, která na první pohled spojuje téma ruralismu a křesťanské spirituality. Ostatně sám Volf vydal před sedmi lety komponovaný výbor poezie autorů s příznačným názvem Chlévská lyrika, zaměřující se na duchovní soužití lidí a jejich domestikovaných živitelů či pomocníků.

Volf svůj básnický svět nechce uzavírat před technologickými nástrahami moderního světa. Na zahradě tak při sběru třešní nachází pohozené mobily a občanky, na obloze sleduje prohánění stíhaček nebo ve chvíli samoty přechází na mail, aby reflektoval plytkost bulvárních článků. Jako by tento starý svět venkova, opanovaný klidem a pomalým plynutím času, skrze básníkovy verše postupně vymíral. Pro sbírku je ostatně příznačný smysl pro narušování venkovské idyly.

I přesto má Volf spoustu záchytných bodů, ve kterých tento skrytý řád nachází. Je to především rodinný kruh a zejména dcera Dominika, kterou básník vnímá v její nové životní situaci. Dále jsou to vzpomínky na řadu přátel, jimiž autor stránky doslova zahlcuje. Do této kategorie spadají hlavně čeští umělci, ke kterým Volf pociťuje osobně důvěrný vztah, narazíme tu na I. M. Jirouse, P. Zajíčka, J. E. Friče nebo na bratry Reynkovi. Při opětovném čtení se tyto vzpomínky stávají jakýmisi deníkovými záznamy, můžeme je vnímat i jako ztišené rozmluvy s mrtvými nebo pomalu odcházejícími. Tady bývá lyrická složka přebita popisnou řečí: „Včera večer/ vyzval Ivan/ před svým autorským čtením, abychom ti dali kus sebe.“ Volf si i v těchto vážných situacích umí udržet odstup a vtipně ironizovat posvátnost daného momentu: „V zahradě/ zvečera/ rozečetl jsem Magora./ Dost dobrý,/ řek jsem si pro sebe,/ jak kdysi na záchodku/ Magor mně.“

Autorova poezie je dokladem toho, že literární underground, pojící se na Volfův příklon k živelně neotřelé řeči, byl vždy spojen s katolicky orientovanou poezií. Ve Volfově sbírce můžeme nalézt obě básnické roviny, které se ve velmi úsporných básních doplňují s rurální tematikou. Zemitost, ironie a civilnost Volfových veršů je zde až v barokních kontrastech namixována s potřebou elegičnosti, prožité tradice a duchovního přesahu. Vždyť i hovno ve chlévě stvořil Bůh.