Dominika Prokopová | Články / Reporty | 28.02.2014
Co dalšího se objevilo při Malé Inventuře? Dne 25. 2. byl návštěvníkům ve Studiu Hrdinů podán recept na vynikající kávu a rozervaný život se šlehačkou. Poté bylo všem důkladně vysvětleno, kam mají jít a co (si) můžou. Ve festivalovém Hnízdě se setkaly matka (Milena Jesenská) a dcera (Honza Krejcarová), ač proti sobě jako dospělé ženy nikdy nestály. Hrdinové z Prahy a Múzy z Kabinetu spojily své síly a vzniklo silné autorské představení založené na textech režisérky Kamily Polívkové a Simony Petrů. Dramaturgie se ujal hlavní Hrdina Jan Horák.
Kde jinde se nekonečná řada generací matek a dcer setkává než v kuchyni. V dětství to většinou probíhá tak, že dcera, sahající matce do pasu, olizuje vařečku od žloutků s cukrem a pozoruje matku-kouzelnici, jak vyvařuje. V dospělosti si otevírají lahváče, lahve vína, klapačky a lednice. U nedělních obědů na bílých ubrusech se vedou strategické debaty i velké hádky stejně dobře jako u vlašáku s rohlíkama. Záleží na tom, jak velká jste hospodyňka. Milena sice sepisovala a abecedně řadila unikátní recepty pro ženy, ale doma se přikláněla spíš ke druhé variantě. Což ji samozřejmě dcera, sedící pod ledničkou, nezapomene vyčíst. Zážitky obou žen se prolínají a ony se trýzní a utěšují navzájem. Když Honza vypráví o svých zážitcích z vězení – strávila rok v ženské věznici v Pardubicích pro zanedbávání pěti dětí –, uvrhne do vězení svou matku a německý rozkaz, který zůstane chvíli viset ve vzduchu, zároveň odkazuje k tragickému konci Mileny Jesenské, která zemřela v koncentračním táboře Ravensbrück. Mezitím, co dcera řve do všech světových stran, že není nic horšího než zdravý rozum, matka tiše pláče v koutku. Snaží se ze všech sil udržet si svou tvář, ale nakonec stejně povolí. Nekonečných osm vídeňských let platila účty svého marnotratného prvního manžela Ernsta Pollaka, toužila po jiném, lepším životě a dítěti. Sponzorovala páry jelenicových rukaviček pro vídeňské dámičky, které cupitaly císařskými ulicemi, když se ona se svými tlustými lýtky a kulatým českým obličejem řítila za prací. Kvůli nízkým příjmům manžela si začala přivydělávat překlady a věnovat se novinařině. Touha po dítěti ji nakonec přiměla odejít a Milena Jesenská se vrátila zpátky do Čech. Šla pro Krejcara daleko.
Vyprávění o tíživé finanční situaci je vyváženo komickou scénou, kdy se obě ženy společně přežírají, koupou ve vodce a vzpomínají na Jana Jesenského, rodiče a prarodiče, díky jehož dědictví si mohla Honza dovolit být ten správný bohém. Jak sama při velké žranici vykřikne: „Dědictví pro každého!“ Je paradoxní, že brilantní novinářka i uznávaná prozaička českého undergroundu se proslavily především jako milenky nebo přítelkyně slavnějších mužů. Nutno vyzdvihnout, že během představení jméno Franze Kafky, jehož korespondenční přítelkyní Milena Jesenská byla, nepadne ani jednou a Egon Bondy (alias Ivana Uhlířová), jehož obdivovatelkou a milenkou byla Honza Krejcarová, se objeví pouze na okamžik jako Honzin sekundant s kyticí mrkví při proslovu o nezkrotnosti jejího lůna. V Mileniných receptech se tak můžou obě ženy věnovat výhradně těm svým rolím, na které měly v životě nejméně času.
Vzhledem k tomu, kolik výstižných sdělení nad jevištním sporákem padlo, je škoda, že největší spád má představení hlavně na svém začátku a později se stává popisnějším, než je třeba. Herecké výkony obou představitelek svědčí o nesporných kvalitách, některé monology v druhé části představení bohužel vyznívají poněkud na prázdno a nepůsobí už tak sugestivně jako v úvodu. Příliš se opakuje to, co už bylo řečeno. Lehké rozpaky přinesl i závěrečný salónek barokních dam, kdy se najednou střízlivě oděné intelektuálky změní v dámy v tylových sukních s napudrovaným obličejem. Proč se figurant (Tomáš Kadlec), jež v předchozích inscenacích symbolizoval mužské plémě, do salónku nedostavil, nevím. Třeba dámy přišly na to, že muže již netřeba více popisovat, ani popichovat.
Malá Inventura: Mileniny recepty (Kamila Polívková / Simona Petrů)
25. 2. 2014, Studio Hrdinů, Praha
foto © Jan Dvořák
Marek Hadrbolec 31.10.2024
„Zahraj Slipknoty!“ zakřičí někdo. „This is going to sound like Slipknot, I'll even take my glasses off for it,“ odpovídá pohotově Igor, načež Stoned Jesus...
Václav Valtr 28.10.2024
„I wanna taste you, taste your lips, feel your hips,“ znělo z pódia, kde stála zpěvačka v rudých šatech, od prvních okamžiků plně pohroužená do hudby.
Veronika Tichá 27.10.2024
Působivá performance irského kvintetu s vervou a nahlas pojmenovala problémy, které vidí kolem sebe a nebojí se o nich mluvit.
Klára Šajtarová 25.10.2024
V hluku se setkává bolest s rozkoší, zoufalství s rezignací, otázka přežití se stává méně o fyzickém těle a více o duchu.
Filip Peloušek 22.10.2024
Na druhé straně se starší, očekávající kopající beaty a moshpit, drží zatím u stěn s půllitry, snaží se přečkat útrapy čerstvé dospělosti: „Jak mám žít, aby to tak nebolelo?!“
Mišo Berec 22.10.2024
Unravel naberá naživo silné rozmery, kataklyzmatický zvuk gitár a synthov, sample a rytmy Jiřího Bendla vytvárajú pocit niečoho nadpozemského a vy tam chcete naskočiť tiež.
Akana 21.10.2024
Bargeld vůbec působil velmi vstřícně a uvolněně. V ničem nepřipomínal odměřeného pedanta, v jakého se někdy umí proměnit při rozhovorech s méně kompetentními novináři.
Jiří V. Matýsek 20.10.2024
„He's a ghost, he's a god / He's a man, he's a guru,“ zní verš z Red Right Hand. Nick Cave přijel dobře naladěn.
Veronika Miksová 17.10.2024
Přiřítila se okostýmovaná banda v dámských šatech, vyšívaných kabátech a objemných kožiších a spustila kombo free jazzu, tonálních experimentů a vlastních verzí moderní klasiky.
Martin Šmíd 16.10.2024
Wilson je s paličkami nastražená nad soupravou s ďábelským úsměvem na tváři, v níž se lesknou dva zlaté zuby. Ona ví, co přijde.