Ondřej Šturma | Články / Profily | 13.08.2012
Tak to se podívejme! Greg Dulli prý zastínil svá díla z devadesátých let, shodují se téměř všechny recenze nového alba Dynamite Steps jeho dlouhodobého projektu The Twilight Singers. A nekecaj. Tedy v tom, že ta deska je vážně skvělá. Problém je, že se to dá říct skoro o každém Dulliho hudebním počinu. A zvlášť o nahrávkách Afghan Whigs, „jedné z nejlepších kapel na Zemi“.
„One of the greatest bands on Earth!“ To jsou slova Jonathana Ponemana, jednoho z dvojice zakladatelů a dodnes majitelů a výkonných ředitelů mýty opředeného labelu Sub Pop, která pronesl v roce 1992 ve speciálním hodinovém pořadu o Sub Popu na MTV. Poneman a jeho kolega Bruce Pavitt se svým malým seattleským vydavatelstvím právě na vlastní kůži zažívali americký sen: ještě rok předtím přes veškeré renomé a status kultu, jenž si dokázali za tři roky vydobýt, neměli na nájem kanceláře, natož na vyplácení kapel. Pokud se některé desky prodalo víc, než potřebovali na pokrytí nákladů, hned vrazili „zisky“ do vydání nového singlu, popř. alba kapely z okolí. A nejen z okolí... Ale k tomu se ještě dostaneme. Na udržení v byznysu to ovšem nebylo. Zvlášť, když většina kapel se svých finančních podílů skutečně dožadovala. Zběhli Soundgarden, u Mudhoney to byla jen otázka času a Nirvanu zadržet nešlo. Tu po slibném debutu Bleach museli pustit pod křídla miliardáře Davida Geffena. A v tom bylo jejich štěstí: přestup podepsali za výhodných podmínek. Geffen byl takový grand, že kývnul, aby měl Sub Pop ze všech budoucích nahrávek Nirvany slušná procenta.
Jak to souvisí s The Afghan Whigs? Velice úzce. Je jaro 1992, Nirvana je už půl roku s albem Nevermind největší hudební senzací světa a Sub Pop se z kůlničky dvou zkrachovalců stal líhní mesiášů. A o kterou z kapel se Poneman s Pavittem otřou, ta má nejmíň na rok vystaráno. Čím byl kdysi New York, je teď subpopový, nově grungerockový Seattle: hlavní město hudebního světa. Sub Pop totiž primárně a logicky mapoval hlavně místní scénu, k níž se brzy počítá celý severozápad USA, krom Seattlu a celého státu Washington také Oregon (zejména vysokoškolský Portland) a kanadský Vancouver. A Jonathan Poneman teď na MTV v dokumentu o své firmě říká „one of the greatest bands on Earth!“ o The Afghan Whigs.
Jenže The Afghan Whigs nejsou ani ze Seattlu, ani ze severozápadu. A neznějí jako nikdo z revoluční scény, která za svůj hlavní inspirační zdroj označuje triumvirát tří černých „B“ – Big Black, Black Flag a Black Sabbath. The Afghan Whigs jsou „grunge“ jen vzdáleně – jenom proto, že mají dvě elektrické kytary a právě vydali u Sub Popu druhé album. Jinak jsou tu svým punk-funk-soulem jako pěst na oko. Tak co to je za binec?! Kde se tu vzali?
Ale kdepak. Přestože jim první nahrávku (singl I Am the Sticks) Sub Pop vydal už na apríla 1989 (to ještě v Československu budoucí prezident Václav Havel seděl za katrem a Afghánistán, když jsme u toho, neokupovaly jednotky NATO, ale už neexistujícího Sovětského svazu), není mýtus, že The Afghan Whigs byli první neseverozápadní akvizicí na Sub Popu, pravdivý. Singly už vyšly naprosto neznámým Flaming Lips z Oklahomy či losangeleskému Heliosu Creedovi z kultovních Chrome, svá alba tu vydali francouzští Les Thugs, australští Cosmic Psychos a britští Thee Hypnotics.
The Afghan Whigs jsou doma v Cincinnati v Ohiu, které celá intelektuální Amerika považuje za východní bránu do buranského Středozápadu. Je to stát, jenž je v Kalifornii nebo na druhé straně v New Yorku jedním z nejvděčnějších terčů pro posměšky nejrůznějšího druhu, podobně jako pro Pražáky Brno. Ale jako Brno dalo světu Kunderu a Zetor, i Ohio má pěknou řádku osobností: z herců to byli Clark Gable, Paul Newman, Martin Sheen, potom Dean Martin, a to už jsme vlastně v hudbě – Doris Day, Screaming Jay Hawkins, Ohio Players, Pere Ubu, Chrissie Hynde (The Pretenders), Devo, John Scofield, Trent Reznor a Nine Inch Nails, Marilyn Manson, narodil se tu Dave Grohl a z poslední doby The Black Keys či The National (ti se podobně jako The Afghan Whigs dali dohromady v Cincinnati). Ve městě Cleveland sídlí Rock’n’Roll Hall of Fame; to proto, že kdysi právě v Clevelandu a nikde jinde začal poprvé na vlnách Radia WJW vysílat DJ Alan Freed své relace s novou černošskou hudbou rhythm’n’blues a významně tak přispěl k bourání rasové segregace v USA. Jeho tradiční pobídka k tanci v podobě zvolání „Rock and roll!“ dala nové hudbě definitivní jméno. (Ze studijních důvodů doporučuji film V zajetí rytmu, 1978.)
Abychom však neodbočovali do historie až příliš, ve státě Ohio (v Toledu) se narodil také – a jsme doma – Jonathan Poneman. Ani Bruce Pavitt nepocházel ze Seattlu (nýbrž ze Chicaga), ale byl to právě Poneman, kdo měl v Sub Popu na starosti skauting „přespolních“, pro které byl od ledna 1989 vymyšlen předplatitelský Sub Pop Singles Club, v jehož rámci každého prvního v měsíci vyšel sedmipalec s nějakým novým objevem. Pro udržení pozornosti se sice musel alespoň třikrát do roka objevit někdo známý, ale pro základní záměr to byla ideální strategie – abonent dopředu zacvaká a následně otestuje nahrávku případného nového koně.
Když se však Ponemanovi na stůl dostala obálka z Ohia, zbystřil. Zaujalo ho jméno kapely (k tomu se taky ještě dostaneme) a nejvíc to, že demo s názvem Big Top Halloween je na vlastní náklady vydaný vinyl, technicky první albová položka v diskografii Afghan Whigs. Vlastní poslech kolekce písní Ponemana neomráčila, ale rozhodl se dát krajánkům šanci. Tušil, že to myslí s kapelou vážně, a tak je pozval ke koncertní prezentaci v rámci pravidelné Sub Pop Night v Seattlu.
„Naživo to byl uragán,“ vzpomíná i Pavitt po letech. „Vůle všem místním to na podiu natřít, ale hlavně to, že na to mají! A taky to, že svým stylem přivážejí svěží vítr. Mudhoney byli originál v tom, že v rachotivém hardcoreu měli pevný bod – blues. Ostatní se pak snažili hrát jako oni, ale na ten pevný bod zapomněli. A pak přijeli odkudsi z východu The Afghan Whigs a nejenže hráli úplně jinak, navíc si z domova krom přirozeného talentu přivezli vlastní hudební myšlení, kořeny, na které hrdě poukazovali! Přesně to jsme hledali!“
Na založení kapely, která bude míchat punk s rhythm’n’blues, se dohodli ještě ten večer. Kytaristu Ricka McColluma (fanouška The Police, což bylo plus) a bubeníka Stevea Earlea získal Dulli během pár dní na půdě univerzitního kampusu. A název pro kapelu? V létě 2008, když měl v Praze koncert s The Gutter Twins, Dulli vysvětloval: „Bylo to kolektivní dílo. O Afghánistánu se tehdy psalo v tisku pořád, stejně jako dneska. Tenkrát v souvislosti s ruskou okupací. A jedna naše společná kamarádka (spíš jsme do ní byli všichni zakoukaní) měla afghánskýho chrta a jako pelíšek pro něj pořídila tradiční afghánskej kobereček. Slovo ‚afghánský‘ jsme slyšeli kolem sebe často. Až Rick zmínil pojem Afghan Sikhs, afghánští Sikhové (etnická a náboženská menšina žijící na pomezí Afghánistánu a Pákistánu – pozn. autora). V předešlé debatě o době amerického kolonialismu jsme zas řešili historický pojem Whig (zastánce myšlenky nezávislosti USA, z tehdejších Whigů vzešli dnešní republikáni – pozn. autora), jenž měl dřív zas jinej význam v Anglii. A v tom si Steve vzpomněl, že prej v šedesátých letech existoval málo známej, ale dost hustej gang bikerů, kterej se jmenoval The Afghan Whigs, něco jako proslulej Hell’s Angels – oni většinou měli v názvu nějakej oxymoron –, ale tohle prej byli navíc bílý muslimové, který ostře protestovali proti válce ve Vietnamu. Ať to bylo, jak chce, nám přišel ten název geniální a žádnej jinej význam než malá slovní hříčka v tom nebyl, natož něco politickýho nebo náboženskýho. My jsme beztak všichni v kapele, myslím, byli agnostici.“
Ale zpět ještě jednou do roku 1992. Slovo šéfa Sub Popu v MTV bylo jako slovo boží, a tak se „one of the greatest bands on Earth“ a jejich aktuální album Congregation stává nejlépe prodávaným artiklem labelu, a zároveň mají The Afghan Whigs přes noc na stole několik smluv od různých major labelů. „My jsme Sub Popu vděčni za hodně, ale buďme upřímní. Chci hrát pro třicet lidí nebo pro tři tisíce? Co bude znít věrohodněji?,“ říká rovněž pro MTV v legendárním pořadu 120 Minutes Greg Dulli jen o pár týdnů později. Volba padla na Elektra Records, jeden ze sublabelů Warner Bros. A oficiální nóta směrem k fanouškům? Typicky dulliovská, více než upřímná: „First we signed to Sub Pop to get laid, now we signed to major to get paid,“ neboli „K Sub Popu jsme si šli zapíchat, teď si necháme i zacvakat!“
Škoda, přesto The Afghan Whigs navždy vešli do dějin jako jedna z nejosobitějších rockových kapel. Zejména díky vůdčímu, tvůrčímu a interpretačnímu talentu a jasné vizi svého frontmana Grega Dulliho vnesli do hudby 90. let svůj styl, svůj ksicht a taky ohromný vkus a vysoký umělecký standard. To všechno si Dulli zachoval i s Markem Laneganem v The Gutter Twins a potvrdil letos mistrovským kouskem Dynamite Steps pod hlavičkou The Twilight Singers. Avšak zastínit alba The Afghan Whigs dost dobře nelze. Každé z nich totiž na hvězdné obloze i po soumraku (twilight) svítí jasně. I když každé jinde a každé jinak. A v tom je jejich kouzlo. U málokteré kapely či interpreta je tak obtížné vybrat to nejlepší.
(dokončení zítra)
Vyšlo ve Full Moonu #11> / 2011.
Jan Krejča 05.08.2024
Nepotlačovat emoce, touhy, ani chuť po zvukové dekonstrukci. Ve středu společně s Lakoon v Bike_Jesus.
Jiří Moravčík 08.07.2024
Tak jak ho podle něho Pánbůh umístil do nepatřičného těla, je mu těsné i flamenco a než by se jeho pravidly nechal omezovat, identifikuje se jako ex-flamenco. Letos na Colour…
Jan Krejča 29.06.2024
Každá osobnost bývá potomkem svého díla, každá osobnost bývá poměřována silou charizmatu. Ne každá však dosáhne ideální kumulace zkušenosti, přehledu a nadčasového přístupu v pozdějším věku.
redakce 22.03.2024
Hutné a pestré taneční rytmy doplňuje industriální produkce i jasně psychedelické poselství, daleko nejsou karibští experimentátoři a rukodělná elektronika Nyege Nyege.
redakce 21.03.2024
Projekt, za kterým stojí někdejší srbský kulturní publicista, bývalý člen noiserockové kapely Klopka za pionira a dua Pamba Vladimir Lenhart.
redakce 20.03.2024
Její rýmy vždy krájející správný beat s precizností skalpelu jsou jedním z nejvýraznějších exportních produktů Hakuna Kulala po boku dalších raperek jako MC Yallah.
redakce 20.03.2024
Pětice pokračuje v ADHD produkci scény okolo klubu Windmill (Black Midi, Squid), tamní kapely se nerozpakují mixovat téměř cokoli, co projde kolem nich.
redakce 19.03.2024
Fenomén anatolské psychedelie pronikl do širších kruhů před více než dekádou, skupiny jako Baba Zula jej prosadily mezi hudební fajnšmekry.
redakce 18.03.2024
Jejich improvizovaný, konfrontační způsob hraní v propojení s mluveným slovem je zbaven jakékoliv abstrakce a místo toho volí formu jasného, ritualistického apelu plného hněvu.
redakce 18.03.2024
Za jemnými elementy R&B, jazzu a neosoulu nasátými něžností a křehkostí na míru Lauryn Hill se skrývá prosté motto „be free. be kind“.