Stopařův průvodce po galaxii nahrávek The Afghan Whigs

Otevřeli písní Crime Scene, Part One a něco přes hodinu sypali z rukávu jeden skvost za druhým: When We Two Parted, Crazy, My Enemy, Going to Town, 66, I’m Her Slave, Miles Iz Ded. A co dnešní Praha? Bude z čeho vybírat...

BIG TOP HALLOWEEN (1988), Ultrasuede (samonákladem)
Nelze přímo hodnotit. Lépe považovat za více či méně zdařilý demosnímek, který rozehrává a tříbí hudební názory začínající kapely. Svůj účel nahrávka splnila, otevřela skupině dveře k dalšímu nástupu. Hit? Sammy.

UP IN IT (1990), Sub Pop (v ČR distribuuje Day After)
Doopravdy debutové a hned výtečné album. Kapela ví, co hraje, proč to hraje a hraje to dobře. Svěží písně, všechny s hitovým potenciálem. Nejvíce vyčnívají úvodní Retarded a Hey Cuz. Kromě skvělého Dulliho, střídajícího hned několik pěveckých poloh, deska objevuje velký kytarový talent Ricka McColluma. Nahrávka, ačkoliv ze dvou různých sessions, má skvělý tah. Nejspíš také zásluhou mága jménem Jack Endino – vrchního grungeového producenta Sub Popu té doby. Skvělá deska do uší, do ulic. Můj walkman si ji užil do roztrhání. Technická pod čarou: Na CD verzi jako bonus připojeny tři nejzdařilejší tracky z prvního alba – titulní Big Top Halloween, Sammy a In My Town – a první subpopový singl I Am the Sticks; na vinylové verzi, k sehnání už jen jako second hand, chybí track Hey Cuz, místo něj je Now We Can Begin.

CONGREGATION (1992), Sub Pop (v ČR distribuuje Day After)
Fantastické. Klíčové slovo je „album“. Dulli a jeho filmové vnímání světa je pro vystavění alba jako konceptu (neplést s konceptuálností), zdá se, ideální. Když se mu hodí zařadit cover The Temple z Jesus Christ Superstar, udělá to tak, že stavbu alba nenaruší. Z Congregation těžko vyjmout jedinou píseň – byla by to Sophiina volba. Jako singl byla Sub Popem vybrána Turn on the Water, klip k němu (jako všechny pro The Afghan Whigs) vymyslel a režíroval sám Dulli. Tedy i k písni Miles Iz Ded, jež je jako skrytý bonus track připojena pouze na CD verzi. Skrytý proto, aby bylo jasné, že do architektury alba prostě nepatří. Píseň vznikla těsně po dokončení Congregation jako okamžitá reakce na úmrtí Milese Davise. Dulli měl prý doma na záznamníku od kamaráda vzkaz: „Miles is dead. Don’t forget the alcohol, baby!“ Základ textu, k němuž McCollum ihned vymyslel přes oblíbené kvákadlo totálně hitový riff. Miles Iz Ded je dodnes přes svou skrytost (není v tracklistu) paradoxně jedním z největších hitů The Afghan Whigs. Technická pod čarou: Případná reedice by, více než kterékoliv jiné nahrávky té doby, zasluhovala pečlivý remastering. Produkovali Ross Ian Stein a Greg Dulli.

GENTLEMEN (1993), USA a Evropa: Elektra / Warner Bros (CD a mp3), Sub Pop (pouze vinyl, k sehnání už jen jako second hand), UK: Blast First
První album u major labelu je sice skvělé, má parádní kritiky a klip k hitu Debonair ve své době nešlo na MTV minout... Přesto komerčně nesplnilo očekávání ani labelu, ani kapely. S odstupem času je patrné proč. Doba nebyla konceptu alba vůbec nakloněna. Tím méně inteligentnímu popu z pera Dulliho a spol. Časový odstup rovněž ukazuje, že přes výbornou, řemeslně skvěle odvedenou produkci na nahrávce (hlavním producentem sám Dulli a kapela na vrcholu hráčské formy) bylo album uspěchané po tvůrčí stránce. Koncept pracuje s podobnou formulkou jako Congregation a nic nového nenabízí. Také textově přešlapuje na jednom fleku. Jsou tu dokonce k zaslechnutí velmi podobné slogany. Nelze však říct, že je to slabá deska. To v žádném případě. Nejlépe funguje s Congregation jako dvojalbum.

BLACK LOVE (1996), USA a Evropa: Elektra / Warner Bros (CD a mp3), Sub Pop (pouze vinyl, k sehnání už jen jako second hand), UK: Mute
Geniální. Letos patnáct let stará deska za tu dobu neztratila nic ze svého lesku a svěžesti. Album nad alba. Greg Dulli měl zálusk natočit road movie ve stylu noire a tahle nahrávka měla sloužit jako základ soundtracku. K filmování nikdy nedošlo, ale k natočení soundtracku naštěstí ano. A bezvadně drží pohromadě. Greg Dulli potvrzuje producentský um a jistotu. Svižné rockové polohy střídá temné blues, vše prolíná a spojuje emocionálně mnohovrstevnatý zpěv. Ten ve výborných textech bez potřeby narace skvěle líčí neexistující filmové obrazy. Instrumentální novinkou v aranžmá jsou klavinet (jak z vrcholných nahrávek Stevieho Wondera) a violoncello, ve větší míře je zastoupen klasický klavír (Dulli tímto prvkem o dva tři roky předběhl dobu, Coldplay už ji trefili). Vynikající práci na kytarách odvádějí oba pánové – Greg Dulli i Rick McCollum. Druhý jmenovaný dostal více prostoru a oba si také dovolili přitvrdit, což je ku prospěchu celku. Nic naplat, ještě slabší prodeje než předchozí Gentlemen znamená pro kapelu konec u Elektra Records. Technická pod čarou: Na tomto albu nahradil Stevea Earlea na postu bubeníka Paul Buchignani.

1965 (1998), Columbia / Sony Music
Stalo se něco neuvěřitelného! V době, kdy šel hudební průmysl poprvé do kopru (a už se z něj nikdy nevrátil) a majory se snažily zachránit své zisky odhozením zátěže v podobě interpretů, kteří byli prodeji pod platinovou hranicí, od Warnerů vyhození The Afghan Whigs získali zajímavou smlouvu u Sony a navíc Dulli jako producent s volnou rukou rozpočet na prvotřídní studio a více než dvacet instrumentalistů a doprovodných vokalistů. Nelze si to vysvětlit jinak, než že na Columbii zrovna nebyl pánbůh doma a smlouvu za ně podepsal někdo se srdcem mecenáše a s bezmeznou láskou a vírou v Dulliho hudbu – součástí byl totiž i jeho těžko vypočitatelný sólový projekt The Twilight Singers. Prvním výsledkem je však neuvěřitelně barevné a pestré album 1965, zastihující The Afghan Whigs na absolutním vrcholu tvůrčích sil let Kristových (letopočet v názvu alba je rokem narození shodným pro všechny čtyři The Afghan Whigs: Dulliho, McColluma, Curleyho i nového bubeníka Michaela Horrigana). Nejenže skladby z této nahrávky dodnes obstojí samostatně, dohromady tvoří skvělou desku. Rozmáchlá produkce nijak nebrzdí divokou rockovou dravost kapely a přitom doprovodnou instrumentací akcie kapely ještě násobí.

Exile on Main Street konce století na znamení toho, že rhythm’n’blues bylo tím nejlepším vynálezem hned po elektrické kytaře. The Afghan Whigs dospěli, aniž by ztratili dech. Z každé z jejich předchozích podob je tu aspoň kousek, přesto ani v nejmenším nejde o dort pejska a kočičky. Vše je na svém místě, neschází nic, nic není navíc. K dokonalosti alba 1965 chybělo jediné – aby nepředběhlo svou dobu a bylo přijaté publikem. Ani po třinácti letech člověku nepřestává být líto nevyprodané pražské Akropole ve stejném roce. Ono to ale procentuálně nebylo lepší ani v jiných, hudebně vzdělanějších zemích. A to s sebou chlapci měli i tu dechovou sekci, klávesistu a část gospelového sboru...