Alt-J: Láska ve tvaru trojúhelníku

Gorily pod pódiem ostře kontrastují s davem chlapců a dívenek, komu je nad třicet, musí si připadat staře, slušný hlouček se před bránou areálu tvoří už hodiny předem a po otevření se nedočkavci ženou k pódiu tryskem, frajeři pozorují dění z člunů a plachetnic.

Briťáci si po předskokankách, Kaleidě, dávají trochu na čas, začíná se nervózně přešlapovat, čas si příchozí krátí selfíčkama s prsty spojenými do trojúhelníku, symbolu, který už Alt-J nikdo neodpáře. Hunger of the Pine startuje za jekotu, před kterým by fanynky Luneticu bledly závistí, ozývá se hlas Miley Cyrus důrazně opakující I´m a female rebel. Alt-J moc emocí neprojevují, je znát soustředění, především u stálého hosta Camerona Knighta, který nahradil Gwila Sainsburyho. Pravda, chlapci jsou svou koncertní netečností proslulí, rozhovory jsou pro ně utrpením, až se zdá, že se slavnými stali vlastně omylem a takhle si to ani v nejmenším nepředstavovali. Špatné snášení pozornosti stálo ostatně i za odchodem Gwila. Až je vám jich líto, uječené davy k nim nepasují, usmívají se spíše shovívavě. Mnohovrstevnatost si uchovali i naživo, nejvíce nástrojů schytal právě Knight, měnící kytaru, basu, elektrické bicí, ve Fitzpleasure vytáhne kastaněty, o kus dál rumba kouli. Bubeník Thom Green se dokonale předvede v ostrém sóle v Something Good, téměř dojemné zjemnění přichází s Matildou, jejíž úvod dozpívává publikum samo.

Gus Unger-Hamilton s Joe Newmanem pěkně vokálně ladí – ale i mistr tesař se utne, někdy to až zabolí, Newman přeci jen párkrát nepěkně uklouzne. Když se zadaří, člověk má téměř velebný pocit chrámového zpěvu. Vzhledem k diskografii tvořené jen dvěma deskami není překvapivé, že během setu projedou většinu repertoáru, Žluté lázně deklamují slovo od slova, po hodině první rozloučení Gospelem Johna Hurta, inspirovaným filmem Vetřelec. Moc toho nenamluví, Gus se občas zmůže na větu, odchází se s jednoduchým rozloučením a potleskem, který vyplašil spící vodní ptactvo.

Přídavky uvede cover amerického soulisty Billiho Whiterse Lovely Day, dvakrát nás vezmou do japonského parku Nara, kterému vládnou jeleni. Definitivní konec přichází s Breezeblocks a je jisté, že slova „Please don't go, I'll eat you whole, I love you so“, si bude většina zpívat celou cestu domů, ne-li několik dalších dní. Občasné stížnosti na výběr místa konání nelze brát vážně. Pro stádo omladiny nemohl být areál zvolen lépe, příprava na festivalovou sezónu proběhla na výbornou. Jistě, Alt–J by byli příjemnější v klubu. Jenže jak sami říkají: „Buď budeme hrát pro pár vyvolených, nebo dáme možnost vidět nás všem fanouškům.“ Volba je jasná.