Anna Mašátová | Články / Reporty | 19.06.2015
Gorily pod pódiem ostře kontrastují s davem chlapců a dívenek, komu je nad třicet, musí si připadat staře, slušný hlouček se před bránou areálu tvoří už hodiny předem a po otevření se nedočkavci ženou k pódiu tryskem, frajeři pozorují dění z člunů a plachetnic.
Briťáci si po předskokankách, Kaleidě, dávají trochu na čas, začíná se nervózně přešlapovat, čas si příchozí krátí selfíčkama s prsty spojenými do trojúhelníku, symbolu, který už Alt-J nikdo neodpáře. Hunger of the Pine startuje za jekotu, před kterým by fanynky Luneticu bledly závistí, ozývá se hlas Miley Cyrus důrazně opakující I´m a female rebel. Alt-J moc emocí neprojevují, je znát soustředění, především u stálého hosta Camerona Knighta, který nahradil Gwila Sainsburyho. Pravda, chlapci jsou svou koncertní netečností proslulí, rozhovory jsou pro ně utrpením, až se zdá, že se slavnými stali vlastně omylem a takhle si to ani v nejmenším nepředstavovali. Špatné snášení pozornosti stálo ostatně i za odchodem Gwila. Až je vám jich líto, uječené davy k nim nepasují, usmívají se spíše shovívavě. Mnohovrstevnatost si uchovali i naživo, nejvíce nástrojů schytal právě Knight, měnící kytaru, basu, elektrické bicí, ve Fitzpleasure vytáhne kastaněty, o kus dál rumba kouli. Bubeník Thom Green se dokonale předvede v ostrém sóle v Something Good, téměř dojemné zjemnění přichází s Matildou, jejíž úvod dozpívává publikum samo.
Gus Unger-Hamilton s Joe Newmanem pěkně vokálně ladí – ale i mistr tesař se utne, někdy to až zabolí, Newman přeci jen párkrát nepěkně uklouzne. Když se zadaří, člověk má téměř velebný pocit chrámového zpěvu. Vzhledem k diskografii tvořené jen dvěma deskami není překvapivé, že během setu projedou většinu repertoáru, Žluté lázně deklamují slovo od slova, po hodině první rozloučení Gospelem Johna Hurta, inspirovaným filmem Vetřelec. Moc toho nenamluví, Gus se občas zmůže na větu, odchází se s jednoduchým rozloučením a potleskem, který vyplašil spící vodní ptactvo.
Přídavky uvede cover amerického soulisty Billiho Whiterse Lovely Day, dvakrát nás vezmou do japonského parku Nara, kterému vládnou jeleni. Definitivní konec přichází s Breezeblocks a je jisté, že slova „Please don't go, I'll eat you whole, I love you so“, si bude většina zpívat celou cestu domů, ne-li několik dalších dní. Občasné stížnosti na výběr místa konání nelze brát vážně. Pro stádo omladiny nemohl být areál zvolen lépe, příprava na festivalovou sezónu proběhla na výbornou. Jistě, Alt–J by byli příjemnější v klubu. Jenže jak sami říkají: „Buď budeme hrát pro pár vyvolených, nebo dáme možnost vidět nás všem fanouškům.“ Volba je jasná.
Alt-J (uk)
17. 6. 2015, Žluté lázně, Praha
foto © Fource Entertainment
Viktor Palák 18.11.2024
Tibet coby bosý Peter Pan morfující v maniakálního kata nás v Praze prováděl odvrácenou stranou anglického venkova i dojímal vzpomínkou na zemřelé.
Filip Peloušek 17.11.2024
Je to sotva pár dnů, co jsem dočetl Piko Apoleny Rychlíkové a Pavla Šplíchala, to mi ještě nedocházelo, jak potřebný kontext mi dodává ke křtu jedné z nejzásadnějších desek letošního…
Viktor Hanačík 07.11.2024
Oba pojí čtyři roky staré album Brass, cit pro ponuřejší vyprávění, jazz-rapové podhoubí a kontrasty z afroamerické historie... A na dlouhém baru La Fabriky mají zemité Primitivo.
Marek Hadrbolec 31.10.2024
„Zahraj Slipknoty!“ zakřičí někdo. „This is going to sound like Slipknot, I'll even take my glasses off for it,“ odpovídá pohotově Igor, načež Stoned Jesus...
Václav Valtr 28.10.2024
„I wanna taste you, taste your lips, feel your hips,“ znělo z pódia, kde stála zpěvačka v rudých šatech, od prvních okamžiků plně pohroužená do hudby.
Veronika Tichá 27.10.2024
Působivá performance irského kvintetu s vervou a nahlas pojmenovala problémy, které vidí kolem sebe a nebojí se o nich mluvit.
Klára Šajtarová 25.10.2024
V hluku se setkává bolest s rozkoší, zoufalství s rezignací, otázka přežití se stává méně o fyzickém těle a více o duchu.
Filip Peloušek 22.10.2024
Na druhé straně se starší, očekávající kopající beaty a moshpit, drží zatím u stěn s půllitry, snaží se přečkat útrapy čerstvé dospělosti: „Jak mám žít, aby to tak nebolelo?!“
Mišo Berec 22.10.2024
Unravel naberá naživo silné rozmery, kataklyzmatický zvuk gitár a synthov, sample a rytmy Jiřího Bendla vytvárajú pocit niečoho nadpozemského a vy tam chcete naskočiť tiež.
Akana 21.10.2024
Bargeld vůbec působil velmi vstřícně a uvolněně. V ničem nepřipomínal odměřeného pedanta, v jakého se někdy umí proměnit při rozhovorech s méně kompetentními novináři.