Anketa: Vinyla publicistická

Organizátoři hudebních cen Vinyla se rozhodli ocenit mladé hudební žurnalisty Cenou Jany „Apačky“ Grygarové za publicistiku. Jsou podmínky ocenění nastaveny správně? Je dobře, že je pojmenováno právě po Apačce? A jak je na tom domácí hudební žurnalistika? Ptáme se zástupců hudebních médií, odpovídají Honza Balušek (musicserver.cz), Krištof Budek (Swine Daily), Bára Alex Kašparová (Artikl), Antonín Kocábek (Uni, Headliner), Jana Kománková (Protišedi.cz), Tereza Kopelentová (ČT art), Aneta Martínková (Full Moon) a Zdeněk Neusar (Frontman.cz, Radio 1, Vinyla).

Jak se díváte na nápad oceňovat mladé hudební publicisty v rámci cen Vinyla? Co si myslíte o stanovených podmínkách? A je Jana Grygarová tím jménem, které by mělo něco takového zaštiťovat?

Honza Balušek (musicserver.cz): Nápad je to samozřejmě skvělý, každý je rád oceněn! Podmínky stanovili organizátoři a nemám pocit, že by musely být výrazně jiné. Preferuji sice mnohem více psaný text než audio/video, ale vzhledem k tomu, že Vinyla je o několika cenách a jejich vítězích a ne o desítkách různých cen a medailovém pořadí v každé z nich, je jasné, že to musí být i v této kategorii po kupě. Zaštítění Janiným jménem je samozřejmě skvělý nápad.

Krištof Budke (Swine Daily): Perfektný nápad, ktorý môže pomôcť mladej hudobnej žurnalistike. Určite môže pomôcť mobilizovať ľudí, ktorí sa zaujímajú o hudbu a žurnalistiku. Méno Jany Grgygarovej je určite vhodné a podľa mňa je to dobrá voľba.

Bára Alex Kašparová (Artikl): Ano, idea se mi líbí a těší mne, že vznikla a byla dovedena až k realizaci. Jsou typy autorů, jimž možnost ocenění přináší motivaci k práci a v neposlední řadě pak možnost „kariérně“ růst, zařadit ocenění do svého CV a skutečně programově a vědomě svou publicistickou dráhu cizelovat. Ale motivace mohou být různé – netvrdím, že dobrý publicista má nebo musí být držitel ceny –, častokrát není ocenění relevantním měřítkem, protože je také důležité rozlišovat, v jaké konkurenci vítěz bodoval... Pro mnohé mladé recenzenty může být ale ocenění zásadní motivací v rozvoji a sebepotvrzením v začátcích práce v daném poli. Určité formální vymezení ceny je nutné, tedy věková hranice i způsob přihlašování jsou na místě. Nemyslím si, že je pro vznik hudební ceny bezpodmínečně nutná záštita nějaké osoby/osobnosti, ostatně pokud sledujete i vizuální umění, Cena Jindřicha Chalupeckého je v posledních letech smutnějším příkladem vývoje obdobné soutěže, přestože je zaměřená na aktivní umělce nikoli teoretiky. Jana Grygarová má bezpochyby na poli hudební publicistiky svou zásadní stopu a její propojení s cenou pro mladé hudební publicisty vnímám jako posmrtnou poctu. Nedokážu teď navrhnout, jaká osobnost, která se na poli hudební publicistiky držela delší část svého života, protože tragicky předčasně nezemřela, by odkaz takové ceny mohla nést spíše. Ale pokud se profilací jedná o cenu pro mladé autory, může být propojení s osobností Jany Grygarové inspirativní už jen z možnosti dohledat si mladými autory její práci a tou se inspirovat, učit se z ní, učit se z jejího životního příběhu na poli hudební scény. Život skončí, texty zůstávají...

Antonín Kocábek (Uni, Headliner): Nápad je to skvělý, podmínky mi zní jako logické. A ANO!

Jana Kománková (Protišedi.cz): Já jsem nadšena a podporuji to. Trocha medializace může být přínosná. Podmínky mi přijdou OK a Jana coby výrazná postava, která se touhle věcí zabývala, psala o ní diplomku a byla zapálenou hybatelkou, mi přijde jako dobře vybraný symbol.

Tereza Kopelentová (ČT art): Nápad oceňovat mladé české publicisty mi přijde super. Mám pocit, že často mladé lidi s podobnými aspiracemi přejde chuť pouštět se v rámci žurnalistiky do kultury, protože už máme v oboru řadu zaběhlých jmen, které je těžké přehlušit. Tohle by mohla být pro mnohé motivace i šance na „self-promo“. S podmínkami víceméně souhlasím, jen mi přijde škoda, že opomíjí i čistě vizuální projekty. Například fotoesej považuji za soběstačný a poměrně náročný žánr, který má výpovědní hodnotu a spadá podle mě také do této kategorie. A volba Jany Grygarové, s ohledem na její přínos pro kulturní publicistiku, je pro zaštítění ceny vhodná.

Aneta Martínková (Full Moon): Dobrý nápad. I přes nehostinné podmínky tu vzniká fakt kvalitní kulturní publicistika, ale myslím si, že jde v rámci profese o upozaďovaný žánr. Umění je u nás obecně odsunuté na vlastní hřiště už na školách a v konečném důsledku třeba při rozdělování finanční pomoci v krizi. Jednou z cest, jak přitáhnout pozornost k oboru jako takovému, je organizovat se zevnitř a za pomoci podobných ocenění nasvěcovat ostatním obsah, který stojí za to sledovat. Byť jde z principu možná o ne úplně soutěživou komunitu.

Co se týče Apačky, nedovedu posoudit. Osobně jsem ji neznala, ale spoléhám na to, že když souhlasili lidé, kterým byla blízká, je to v pořádku. Mám s ní spojené nadšení a hlavně lásku k hudbě a psaní, které jsou pořád jedinou myslitelnou motivací pro nějakou publikační činnost v téhle oblasti. Takže v tomto ohledu jde o dobré jméno.

Zdeněk Neusar (Frontman.cz, Radio 1, Vinyla): Záměr oceňovat mladé talentované hudební novináře a novinářky v rámci Vinyly se mně moc líbí. A nikoho vhodnějšího než Janu Grygarovou jako záštitu si vlastně ani neumím představit. Zažil jsem ji jako svou šéfredaktorku na Freemusic, sledoval její psaní v Lidovkách i nasazení ve Full Moonu. A pořád platí, co jsem napsal už v roce 2015: „Málokdo dokázal být tak zarputilý v tahu na branku. Houževnatý v tom, co chce dokázat. Plány a vize, které měla, Apačka plnila. Věci posouvala dál. A nejen v tom byla svým způsobem fascinující. A nejde zdaleka jen o Full Moon nebo koncerty pod hlavičkou k.y.e.o. Milovala dobrou muziku, měla ostřejší lokty a pro leckoho možná trochu kontroverzní chování. Ale i díky těmto vlastnostem se o zatuchlých věcech na české hudební scéně začínalo více otevřeně mluvit.“

Dagmar Lauková Petrášová (Freelancer): Nápad sa mi páči. Zaujalo ma, že mladí publicisti môžu poslať aj neuverejnené veci zo šuflíka. Áno, práve Jana Grygarová je tým menom - láska k hudbe, spontánny prístup a schopnosť ľudí nadchnúť písať o hudbe sú kvality, ktoré ju na to predurčujú. Zaujímalo by ma, ako by ona sama vnímala, že to zaštiťuje.

Jak je na tom česká, resp. slovenská hudební publicistika obecně? Čtete texty publicistů, kteří jsou mladší než vy sami? Neváhejte jmenovat.

Honza Balušek (musicserver.cz): Vzhledem k množství textů, které prochází jen musicserverem, vše mimo něj čtu spíše nahodile a mimo náš web mnohdy ani netuším, kolik autorům textů může být let. Každopádně z druhé strany vím, že výsledek, který vidí čtenář, se mnohdy razantně liší od první verze, kterou napíše autor, protože články projdou editací a korekturou. A protože žánrově stojím více na popové části hudby, cítím, že mnohdy bývá směšováno to, jak autor píše, a to, o čem píše, z hlediska čtenářů i kolegů hudebních pisálků. Když někdo píše skvěle o alternativě, píše výborně, když píše skvěle o popu, píše špatně. Největší profík, který už začínal na vysoké úrovni a tu během let ještě posunul, je třeba Josef Martínek, letošním objevem musicserveru je pro mě Petr Šrajer.

Krištof Budke (Swine Daily): Na Slovensku je situácia viac než tragická. Okrem pár článkov v magazíne ako Kapitál (ktorý je však viac politicky názorový ako čisto hudobný) tu prakticky nie je médium, ktoré by sa venovalo hudobnej žurnalistike. Veľké periodiká ako Denník N, SME, Aktuality atď. síce majú kultúrne sekcie, ale nevenujú sa mladej a aktuálnej tvorbe. V Česku je to o čosi lepšie, sledujem redkatorov Radia Wave či Full Moonu. Páči sa mi, akí ľudia sú v porote ocenenia Vinyla.

Bára Alex Kašparová (Artikl): Dobří hudební publicisté jsou v publicistickém prostředí vzácní – velká většina autorů je motivována především vidinou návštěvy koncertu, za kterou odevzdají právě text o jeho podobě jako reciprocitu. Pakliže už je nějaký autor entusiasticky zapálený do hudební publicistiky a chce se věnovat mimo reporty např. rozhovorům, vznikají často obsahy, které jsou pro čtenáře příliš obecné či plytké, nemluvě o množství práce na korekturách, korigování míry hovorovosti/nespisovné češtiny pro časopisecké vydání. Hudební redaktoři také často dost specificky pracují s jazykem a velmi často bohužel vyjde najevo jeho nedostatečná znalost, která se projevuje i úzkým spektrem jazykových obratů i výrazů, nehledě na neznalost oborové terminologie. Což neříkám, že je ultimativní nutností, ale autor, který psaní bere vážně, má sám zájem o daném oboru vědět co nejvíce a své znalosti rozvíjet nejen pro svůj znalostní základ, ale především proto, aby i čtenáři přinesl v textu nějaké přesahy.

Čtu recenze i mladších hudebních publicistů – nevolím dle věku –, mám zkušenost, že i velmi mladí publicisté orientovaní na hudební scénu píší skvěle či dokáží velmi obratně pracovat s informačními zdroji a sestavit tak skvělé texty. Obecně mám ale zkušenost, že právě na poli hudební publicistiky se neobjevuje příliš autorů, kteří by nepřinášeli pouze „své dojmy“, ale psali recenze založené na rešerších, faktech, dlouhodobější znalosti scény (což samozřejmě přichází s léty praxe a odříkání) a v neposlední řadě schopnosti komparace a syntézy – což jsou přístupy, které jsou vlastní spíše autorům jiných publicistických polí. Stejně tak mám zkušenost, že velkou motivací k psaní hudebních recenzí jsou možnosti účastnit se koncertů za reciprocitu, tzv. „lístky zadarmo a něco o tom splácám“. Z takových textů je i motivace znatelná. Nepreferuji – jako šéfredaktorka i jako čtenářka – dojmy, ale náročnější a obsáhlé texty, nad kterými je opravdu potřeba strávit i několik hodin, a to nikoli včetně trvání koncertu... Takové texty čtenář pozná a má z nich zcela jiný přínos než u blogového psaní o dojmech z desky či vystoupení.

Antonín Kocábek (Uni, Headliner): V rámci možností publikace je to obstojné. U některých je ale patrné, že jim chybí konzultace s editorem či jiná zpětná vazba, občas i nekritičnost. Z pozice člověka "zaháčkovaného" v různých redakcích také vnímám zcela rozdílné chápání hudební publicistiky a tak i představy o tom, jak má vypadat a co má reflektovat. Konkrétní příklad: Zatímco pro okruh publicistů i čtenářů zajímajících se o menšinové a nemainstreamové hudební okruhy je třeba Radio Wave respektovaným médiem, pro mainstream jde o "libování si v ghettu", "underground za státní peníze" a (nežádoucí) mapování pouze malé části hudebního spektra, záměrně ignorující velkou část hudební produkce. Někteří jeho autoři jsou pak přímo dáváni jako vzor "jak by se o hudbě v médiu nemělo psát..." Obávám se, že opačným směrem to bude podobné. Mladší publicisty čtu často a rád, je to osvěžující, vedle těch zavedených s obvykle už patrnými myšlenkovými schématy... Jsem rád, že se objevují autoři jako Jiří V. Matýsek.

Jana Kománková (Protišedi.cz): Nejsem si jista, že dokážu vygenerovat smysluplný popis stavu české/slovenské hudební publicistiky. Autory mladší než já čtu velmi ráda (stejně jako ráda poslouchám kapely mladší, než jsem já), některé se snažím motivovat, aby psali k nám, aspoň občas, třeba Daniel Kopecký. Dělá mi radost, že tato hladová živnost jede dál, i když to autoři mají třeba jen jako vedlejší aktivitu. Takže držím palce.

Tereza Kopelentová (ČT art): Řekla bych, že je tu několik zvučných jmen, která se objevují napříč různými médii. A vlastně už by mi přišlo fajn, kdyby se mezi nimi objevil i někdo nový, mladší, kterého budou zajímat jiná témata nebo jiné pohledy na ně. Upřímně moc mladších publicistů neznám, je mi čtyřiadvacet. Ráda čtu texty od svého spolužáka Štěpána Šandy, který občas píše o hudbě pro A2, vždy se zajímavým společenským přesahem.

Aneta Martínková (Full Moon): Je fascinující, co tu i přes komplikované podmínky vychází. Na výročním večírku Hudba 2018 v Arše Pavel Klusák zmínil, že jeho pozice v Lidových novinách v minulosti obnášela napsat tři články týdně. V kontextu toho, jak je současná kulturní publicistika prekarizovaná, mi to přijde jako naprosté ufo. Sehnat full time pozici, ve které by se člověk mohl věnovat kultuře a zároveň měl prostor odvádět kvalitní práci a nemusel práci bezmyšlenkovitě sekat? Nedovedu si to ani představit. Přesto tu převážně z lásky vznikají výtečné texty i podcasty, které nám pomáhají nastavit si vůči světu trochu jinou citlivost než třeba analytická publicistika. Co se týče lidí mladšíchm než jsem já, jmenovala bych třeba Terezu Butkovou a její super piecy pro Salon Práva nebo podcast Vysílač, moc ráda čtu bohaté kontextuální featury o ruské scéně od „naší“ Marii Pyatkiny, dobrá témata vybírá pro Wave třeba Marek Zavřel a namátkou si vzpomenu třeba na láskyplný text o FKA Twigs od Jana Jindřicha Karáska pro ArtZonu.

Zdeněk Neusar (Frontman.cz, Radio 1, Vinyla): Kvalita české a slovenské hudební publicistiky až na výjimky odráží to, co se děje v publicistice obecně. Řada textů vzniká horkou jehlou, schází jim kontext a větší osobní nasazení autorů. O to více si zaslouží pochválit a motivovat ti, kteří se opravdu snaží, mají potenciál a přináší do přemýšlení o hudbě i životě něco nového. Líbí se mně, jak píše např. Vojta Tkáč, Aneta Martínková nebo Tomáš Maca.

Dagmar Lauková Petrášová (Freelancer): Všeobecne sa k slovenskej publicistike neviem vyjadriť, nesledujem ju systematicky. Publicisti od nás, ktorých mám rada, ale vek neriešim: Patrik Marflák, Peter Bálik, Oliver Rehák.