Barrrokní Terorrr (Igorrr)

Už mi nemusí být líto, že žádný šílený vynálezce ještě nezkřížil labuť s havranem a drtičkou na odpadky. Povedlo se to alespoň na hudební scéně. Tenhle mutant si říká Igorrr, a kdyby místo hudby studoval genetiku, mohla být naše fauna i flóra dávno mnohem rozmanitější a uvržená zpět do přirozeného chaosu.

Gautier Serre ve svém projektu Igorrr totiž míchá tři docela vzdálené žánry - klasickou hudbu, metal a breakcore. A skutečně nejde o nějaké Vivaldianno ani hardrockovou operu. Klasickou hudbou je myšlena spíše ta stará, především barokní, ale zaslechnout můžete i indické rágy či balkánskou dechovku. Jsou však hlavně příchutí, těžkou hmotnost zvuku dotváří black metal. A tenhle mix je přes breakcorový mlýnek drcen na sekanou. Výsledkem je specialita, kterou si asi nedáte každý den, ale rozhodně stojí za občasné vychutnávání.

Poslední album Savage Sinusoid je nahráno bez cizích samplů, což zní jako poměrně všední informace, dokud nemluvíme o breakcoru. Gautier Serre se nelekl a všechny v rámci žánru více či méně pitoreskní nástroje jako flétny nebo cemballo si poctivě nahrál a smíchal. Recording tak představoval mravenčí práci se stovkami zvuků připomínající systematické lepení střepů do mohutných celků.

K mé velké radosti posunul o další stupeň i koncert a udělal z něj opravdu živou záležitost. Většinu zvuku stále obstarával sám Serre s elektronickým hardwarem a doprovázel ho řezník se sadou bicích. Na turné si přibral dva vokalisty ze svého deathmetalového projektu Öxxö Xööx, sukubu s operním přednesem Laure Le Prunenec a animálního screamera Laurenta Lunoira. Po otvíráku, krátkém jako něžně bodnutí, spustili všichni čtyři makabrózní show. Vystoupení v organicky pulzující dynamice lítalo mezi klidnými atmosferickými plochami a roztříštěným hardcorem. Ačkoliv se dal v chaosu dal číst nějaký rytmus, vládla naprostá nepředvídatelnost. Občas se vynořila část nějaké hitovky, aby ji opět pohltila změť drceného zvuku.

Vše bylo nesmírně logické a energické. Laure Le Prunenec vystřídala široký rejstřík hlasových podob, od operního zpěvu přes nespoutaný hlas pohanské matky až po čisté kvílení. To zůstalo hlavně v režii druhého vokalisty, válečnými barvami pomalovaného Laurenta Lunoira. Se zvířecí elegancí poskakoval po pódiu a řval do stylizovaného mikrofonu připomínajícího předmět ze sbírky rodinného lékaře Lovecraftových monster. Ale taky to mohla být jeho převrácená trachea, vyhřezlá během zkoušení. Koncert, ukončený dubstepovým sólem, trval jen hodinu. Vzhledem k jeho intenzitě, při průměrném tempu 160 bpm, byl časový prožitek z mlýnku na maso mnohem delší.