Jaroslav Kejzlar | Články / Sloupky/Blogy | 04.08.2017
Vedro. Vedro, při kterém se už skoro nedá myslet, natož se nořit do děl Andreje Tarkovského. Z původního standardu tří až čtyř filmů denně se můj pobyt na Filmovce mění na pravidelný celodenní boj se sluncem a vydýchanými sály. Ubývající kyslík ve Slováckém divadle při projekci tříhodinového Andreje Rubleva jako by se stával další složkou zážitku v rámci nějakého 4D. Naštěstí je na co se koukat, třeba na Tarkovského cvičení v práci s kamerou nebo v obrazové symbolice. I když je pravda, že hlubokými filozofickými myšlenkami protkané snímky tohoto sovětského velikána musí člověk v rámci sebelásky dávkovat postupně. Víc než jeden za festival pro mě asi nepřichází v úvahu.
Doháním taky nedávné resty. Muzikál Janička mi utekl ve Varech, a tak jsem se těšil, že se do téhle osobité verze slavného příběhu konečně pořádně ponořím. Jak se ukázalo, režisér Bruno Dumont jede na něčem hodně tvrdém, protože s šíleností, jakou pojal svět kolem Jany z Arku, si upřímně nezadá ani Život Briana. Janička ale přirozeně stojí na něčem úplně jiném než film populárních Monty Python. Jelikož jsou samotné dialogy a myšlenky nedotčené a zůstávají ve vší své hloubce a složitosti, humor závisí na faktu, že vylétají z úst zhruba osmiletých dětí a za zvuků pořádně tvrdé muziky. Je pravda, že tohle mě na Janičce bavilo – představa, že konzervativním divákům může vadit pouze to, jak herci vypadají a jak se chovají, protože repliky a moudra pronášejí se vší vážností.
Problém je, že nekonečný headbanging na metalové skladby, provázející muzikálové výstupy, se po čase děsně přejí – jde skutečně do úmoru stále o to samé. Dumont jako by ani nechtěl, aby lidé před plátnem dávali pozor. Z Janičky se tak nakonec stává občasná celosálová zábava, při které si lidé vyměňují svoje pocity z očí do očí a sem tam propukají v hysterický smích z absurdně nehodících se kreací (nebo tiše vyčkávají, až taková pasáž přijde). Vydržet u něčeho podobného bezmála dvě hodiny mi přijde trochu jako ztráta času.
K tomu nejzajímavějšímu na letošní LFŠ patří určitě sekce švédských snímků, a tak jsem se vypravil na romantickou komedii Za štěstím z roku 1920. O hudební doprovod se postaral přední český klavírista Ivo Kahánek – a ačkoliv Za štěstím je i díky častému střídání záběrů poměrně pestrým němým filmem, hlavní hvězdou projekce byl právě on. Například totiž umně varioval Chopinovu Fantasii Impromtu v závislosti na tom, do jaké atmosféry se příběh zrovna vyvinul.
A na závěr specifický zážitek z maďarského komediálního dramatu O těle a duši. Novinka režisérky Indiko Enyedi letos získala Zlatého medvěda za nejlepší film na Berlinale. Netradiční romance z prostředí jatek k sobě svede životem unaveného ředitele a upjatou inspektorku kvality masa. V nejsilnější scéně celého filmu, kdy teče krev proudem, dolehla atmosféra a podnebí v sále na jednu slečnu natolik, že se sesypala ze židle. Prozatím nejteplejší den Filmovky si nakonec přeci jen vyžádal svou daň. Projekce byla na patnáct minut přerušena, slečně poskytnuta první pomoc a zprávu ze štábu říkají, že neutrpěla výraznější šrám ani na těle ani na duši.
42. Letní filmová škola
28. července - 6. srpna 2017
www.lfs.cz
Maria Pyatkina, David Čajčík, Michal Pařízek 29.10.2024
Pokud někde objevovat, tak právě tady. Vybíráme z napěchovaného programu devět jmen.
Michal Pařízek 04.10.2024
Dneska v osm večer na Radiu 1 spolu s Angeles Toledano, Melike Şahin, Autumnist, Juliánem Mayorgou nebo Cindy Lee. If You Hear Me Crying… leave me alone.
Michal Pařízek 20.09.2024
Šest dní u moře uplynulo tak rychle, že jsem se ani neotočil, a určitě nejen proto, že tam bylo 15 stupňů. Ale ve stínu toho, co se dělo/děje tady, už…
Michal Pařízek 06.09.2024
Okruží severu sedí kolem mozku pevně a (možná) napořád, podobně jako prsten, který mám na prstě snad po třiceti letech. Přišel ke mně před Rouge, komu tak asi patří? Forget…
redakce 29.08.2024
Mario „Dust“ La Porta si zařídil svůj bar, aby se měl kde zašít, taky si tam hrává. A se svojí kapelou jezdí po světě. Přijedou i do Kaštanu.
Michal Pařízek 23.08.2024
Štvanice minulý pátek hořela. První pražský Underground Overtake se povedl náramně, atmosféra euforická a velká stage, která u Bike Jesus vyrostla, byla zatraceně funkční i slušivá.
Veronika Mrázková 13.08.2024
Současně je právě marnost a nevědomost, kde začít a kde skončit, vzrušující. Tlumí racio a vynucuje si takové oddání dílu, které se obejde bez faktického výkladu či pointy.
redakce 13.08.2024
Letošní Brutal Assault je za námi a vypadá to na jeden z nejvýživnějších ročníků vůbec. A to nejen podle našich vyndaných reportérů.
Michal Pařízek 09.08.2024
Rozhovor s Nubyou Garcia jsem dělal před pár lety, bylo to uprostřed covidu a bylo to tím poznamenané, ale už tehdy to bylo milé...
Michal Pařízek 26.07.2024
Všechno dobré, něco výjimečné, vytržení s sebou přinesla Aunty Rayzor a vyloženě roztomilí Irreversible Entanglements. Zejména Camae Ayewa, která se chtěla boxovat.