Slovácká epopej II. – Zrání duší, ovce a headbanging

Vzrušené emoce na vlídném Slovácku? Leda na půlnočních projekcích, pochopitelně. V mých očích má zdejší Filmovka své nesporné kouzlo ve svém „lokále“ – s městem a festivalovým fungováním se dá sžít za pár hodin, uvolněnou atmosféru naruší leda pochyby, zda se ještě vejdete na vybraný film. Co promítací prostory nemusí mít na velikosti, to si vynahrazují koloritem, rozmanitostí, neformální autenticitou a přítomností svojských bufetů s chlebíčky, tousty a obloženými houskami. Což je ostatně i vizuální téma letošního ročníku.

Párovat hudbu či filmy s gastromotivy je již sice mírně okoukané, přesto potěšilo, že se LFŠ letos se zdařilým designem zaměřila na jednohubky s krevetami i řapíkatými saláty. Tyto čerstvé obrazové prvky potěšily i ve včerejším horku, před kterým bylo záhodno se schovat na projekci švédské, už skoro sto let staré (1921), klasiky Vozka smrti od Victora Sjöströma. Jestli se pohodlné sedačky kina Hvězda pokoušely záhrobně-metafyzické peripetie děje otupit až do ospalosti, němý film naštěstí doprovázela kapela B4, jejíž nápadité a vítaně hlučné pasáže dodaly filmu přesně to, co by mu snad v líném nedělním odpoledni mohlo chybět. Neztratili jsme se ani ve složitých dějových skocích a flashbacích, kterými Vozka smrti řešil bohaté zákruty knižní předlohy. Putování a zrání duše se zdařilo.

Složitější narativní struktura Vozky smrti, vrstvení a zmíněné prolínání flashbacků vyžadují pozorného diváka a připravenou mysl. Hutná atmosféra budovaná na příběhu pokřiveného charakteru hlavní postavy, ve vzduchu visí otázka po schopnostech člověka vzepřít se vlastní slabosti a usebrání přichází až v přímé konfrontaci s děsivostí smrti, která jediná umožňuje ukotvit lidské skutky na tomto světě. Intenzivní zážitek, který zdatně graduje, byť někdy je zapotřebí chvilka rekonstruování, v jaké sekci příběhu se právě nacházíme. Kapela B4 přišla s intenzivním a možná až překvapivě rychlým doprovodem, který vytvářel příjemný kontrast s klidným tempem vyprávění. Hudba určovala tempo vnímání příběhu, v nejsilnějších momentech zdařile umocňovala děj a výsledný dojem nejen podkreslovala, ale do značné míry utvářela.

Žánrový odklon přišel s medailonkem Básník filmu: Andrej Tarkovskij, byť bylo vhodné setrvat v přemýšlivém rozpoložení. Umělcův portrét z 80. let 20. století ho nachází v Itálii. Toulá se ramenem řeky, usedá na stromy, rozjímá zasazen ve vegetaci. Italská režisérka mu klade krátké, ale nosné otázky, které Tarkovskému slouží jako odrazový můstek k monologům, ve kterých reflektuje svůj život, tvorbu i pohled na svět. Filosofičtěji laděné úvahy střídají ty životopisné, řeka teče, jak filmař mluví, ale hovor nesklouzává k banalitám, spíše okouzluje upřímností, s jakou hovoří o takzvaně velkých věcech. Kdyby nic jiného, jde o příjemnou procházku podél vodního toku s moudrým mužem v letech, jehož postoje nám mohou být mnohdy až překvapivě blízké.

Tarkovskij má zvláštní dar střídat momenty dětského nadšení a meditativní kontemplace. Na světě nejsme proto, abychom byli šťastni, ale abychom bojovali. Láska není dar, ale naopak nemoc, vykolejení z běhu věcí. Když jste zamilovaný, nikdy nebudete šťastný. Přítelkyně do vás dloubne loktem, že to se jí líbí. Sedíte v klidu dál. Tarkovskij se při vyprávění někdy možná bere trochu moc vážně, ale právě díky tomu dokáže výsledný exkurz do jeho myšlení utkvět v mysli. Život je jedno velké gesto.

Přesun do Slováckého divadla sliboval zážitky jiného ražení. Francouzský film Janička měl pojednávat o Janě z Arku. Neinformovaný divák by snad i přes zdrobnělý název čekal historicko-mystické drama. Nikoliv. Janička je čerstvým režijním přírůstkem zkušeného a osobitého Bruna Dumonta, což mnohým může už předem vyslat varovný signál. Uvnitř filmového zážitkového balení totiž najdete: středověkou legendu o Janě z Arku, nemotorný muzikál kombinující dobové zpěvy a chorály s metalem a breakcorem, něco kolem deseti herců a zhruba pět různých, pravidelně se opakujících lokací zabíraných protivně statickou kamerou. Řeka, kopec, dům, polní cesta – víc nespatříte. Dialogy tvoří zjevně doslovný přepis staré legendy, hlavní hrdinku hraje víc než polovinu filmu osmileté děvče, z jejíchž úst padají tíživé repliky o vině, utrpení a bloudění víry, choreografické kreace oscilují mezi naivním poskakováním a halucinogenními výjevy. Rozhovory nezřídka znenadání přepínají do muzikálních čísel, klášterní meditaci střídá metalová jízda, Igorrr se nezapře. Jeannette de Headbang. První francouzský rap v podání Janiččina mladistvého strýce už jen přidával na intenzitě spirituálního třeštění. Doposud to bylo fascinující, skvělé. Když ovšem nápor těchto scén, stále sledující kanonický text legendy, neustává ani v druhé hodině a postavy stále manicky tančí ve stejných lokacích, slabší povahy opouští sál, silnější vypínají mozek a nechávají smysly běžet na volnoběh. Nádherný výplach.

Doplnil bych snad jen pozoruhodný zástup, přesněji řečeno stádo statistů v pozadí. Ve filmu totiž takřka nenajdete scénu, ve které by chyběly ovce. Kromě role komparzistů se jim dostalo i důležité úlohy během vzájemných rozhovorů postav. Vždy, když skončí dialog, uslyšíte ovčí zamečení. Autorské záměry ostatně zůstávají u tohoto snímku jedním z velkých tajemství. A to nejen co se ovcí týče. Na programu zbyla ještě půlnoční kultovka Tetsuo. Paradoxně výrazně silnější zážitek z něj mám při individuálním zážitku ve ztichlé místnosti, kde slyšíte každý zavrčení ledničky. Industriální odysea o proměně člověka v samohybnou hromadu šrotu jen těžko vyvolá úsměv na tváři diváků, říkal jsem si. Přesto se někteří z účastníků dokázali opakovaně hurónsky smát. Nechápal jsem čemu, zážitek trpěl.