Bez špuntů do uší na Hradby (samoty) nelez

Už dlouho se mi nestalo, abych jela na festival, kde neznám skoro žádné interprety, kde jen chodím, kam mě napadne, a objevuju nepoznané. Hradby samoty, osmý ročník festivalu experimentální hudby a audiovizuálního umění je přesně taková akce. Koná se rok co rok jinde a letos to padlo na zámek v Rosicích u Brna - skvělé místo. Tři stage (chladné a temné podzemí, divadelní sál s klenbou a venkovní stage), nádvoří s videomappingem, uvnitř kuchyň a bar a výstavy. Ve čtvrtek okoukávám terén a to, co do očí bije nejvíc, jsou lidi. Drtivá většina má metalové nebo gothic hadry, najít někoho, kdo není celý v černém, je oříšek. A přitom tady skoro žádný metal nehraje... Převažují Slováci, což dává smysl, když to pořádají, ale do řeči se dávám i s věčně našrot Poláky nebo nadšenými Maďary.

Hned u prvního koncertu lituju, že nemám špunty do uší. Hraje brněnský Usnu?, nejagresivnější noise, co jsem kdy slyšela. Zapomeňte na hluk z živáků Swans, tohle bodá do uší a hlavy ještě víc. Šílený randál na nejrůznější věci: dětský stolní fotbálek, SPZ, plechové DIY hračičky. Neusnu a nedivím se, že hraje jen dvacet minut.

Koukám po výstavách; sochy Kristýny Hejlové a malby Jana Vytisky baví dost, obrazy vystavené dole před podzemní stagí jsou katastrofální klišé, ani nevím, čí jsou. Jinak po vizuální stránce velmi plodné; každý koncert má buď živou projekci nebo různorodá světla nebo mlhu nebo všechno dohromady.

Ze čtvrtečního programu zaujme duo Matra; jeden valí na kytaru s velkým a obsáhlým pedalboardem temný ambient, druhý do toho vstupuje např. přejížděním dřívek po plechu. Když mi basy začnou prohmatávat vnitřnosti, jsem spokojena. Najednou mi dochází, že divadelní stage má výborný a hlasitý zvuk. Někdy až moc, ale nesahá to ani po kotníky tomu z podzemní stage, jak zjistím později.

Pátek začíná trochu nešťastně, Zagami Jericho je dramaturgický přešlap. Zatím mi nikdo nevysvětlil, proč je kolem ní takový hype. Nahrávky nemá špatné, poslední Toxikomania mě místy dost baví, ale její performance je zkrátka tragédie. Viděla jsem ji vystupovat xkrát na všelijakých akcích, ale toto bylo ze všech nejhorší. Jedna věc, že ji vůbec nesvědčí denní světlo a venkovní stage s průměrným zvukem, druhá, že působí křečovitě a neopravdově, nevěřím jí ani tón. Jdu kouknout na Japonku Mariu Jiku. Štěstí, že už mám špunty do uší, jinak bych její vřískot asi nezvládla. Screamo, industriální noise a na klenby divadelní stage videa s BDSM tematikou. Stačí deset minut.

Mezitím na nádvoří vzniká nová stage; festivalem prochází týpek s velkým a hlasitým DIY boomboxem na baterky, ze kterého pouští zábavnou hudbu od noisu přes jakýsi balkán po psytrance, ale je permanentně na plech a boombox pořád někde zapomíná. A když ho nechá ležet na nádvoří, hned se ho ujme jeden z účastníků včerejšího pájecího workshopu Bastl Instruments, zapojí do něj svou novou kastli a předvede solidní noise, za což si vyslouží potlesk zvědavců, kteří ho mezitím obklopí. Pěkné.

Koncert Anemone Tube je zajímavý zážitek ve smyslu atmosféry. Na stagi má kromě nástrojů svíčky, sošky a kadidlo s hodně silnou vůní a stejně silné byly účinky vystoupení. Temnotou prosáklý ambientní noise hraničící se sound-artem si vyžadoval veškerou pozornost a energii k tomu, aby se do něj člověk opravdu naplno ponořil a vychutnal jej. Úplně odlišnou náladu má poté Kanaďan Iszoloscope, který předvede, zač je toho industriální techno. Velká party! Sundávám špunty, pod nohama brní podlaha a vepředu partička metlošů rozjíždí moshpit. Neskutečné.

Dočkám se i spirituálního zážitku, a to při koncertě polských Bön, s touhle kapelou nejsou drogy zapotřebí. Šamanská seance, sedí v půlkruhu, budují atmosféru. Atmosférický a hutný ambient. Nemůžu spustit zrak z velkého gongu, nevěřím, jaké zvuky z něj lze vytáhnout. Stojím, ale brzy si musím sednout (jako většina publika před pódiem) a nevnímám nic jiného, nemyslím na nic jiného, prostupuje mnou každý tón. Ale konec už nedávám, je to tak intenzivní, že musím odejít. Zbytek noci se v podzemí střídá techno na různé způsoby, jednou noisové, podruhé experimentální, potřetí tvrdé, a v jednu chvíli, už dost nad ránem, se zvuk zvrhne tak, že už to nejde ani se špuntama. Silné a silnější.