Čím blbější, tím dražší: Fido (Krákořan)

Igor Látal aka Fido je nepřehlédnutelnou postavou brněnského uměleckého prostoru, kterému jeden říká podzemí, druhý underground, třetí alternativa. Fido má prsty v tiskovinách Uši a Vítr, DNO, provozuje hudební nakladatelství Ears & Wind a internetový krámek Dřevěná cikáda, pořádá (nejen) hudební sešlosti, dává věci do pohybu. O tomto víkendu se odehraje patnáctý ročník festivalu Krákor, který spoluzakládal ještě v minulém tisíciletí. Pár důvodů, proč přijet do Ostopovic u Brna?

První ročník Krákoru byl v roce 1998 – ten jsi už dělal ty? Tos musel být ještě mládeneček, ne?
To byla první akce před lesní putykou na pomezí osad Prštice a Silůvky u Brna. Ta knajpa, to byl vrcholný kýč – likusák s vycpanou zvěří a kožešinama na stěnách, měl jsem tehdy míň vousů a víc vlasů. První ročník dělala nesourodá partička, jeden byl metalista, druhej prožíval střední proud a třetí jsem byl já. Vlastně nám to takhle vydrželo až do přesunu do Moravského Krumlova, a to byl asi ten předěl, kdy jsem odmítl nechat si kecat do dramaturgie. Ovšem abych byl konkrétní, metalista byl Fojtík, který měl velmi bizarní nápady, já tehdy pracoval na civilce ve špitále a on po mě chtěl, abych tam kradl amputovaný nohy, že je budeme házet do lidí, aby prej měli zážitek... Přes střední proud byl Miňa a všichni jsme se znali ze základky, přičemž Miňa byl narozdíl ode mě a od Fojtíka studijní typ, takže chodil do Áčka. No a Fučík, co to celý vymyslel, se vůbec té první akce nezúčastnil, později žil v USA, kde si pořídil čopra, po létech jsem ho viděl na Krákoru v Ostopovicích, vypadal furt stejně. Číro ke hvězdám, ušní laloky vyvěšený z napíchanýho kovu, stará škola...

Krákor vystřídal různá místa, Silůvky u Brna, Moravský Krumlov, Zámek Radešín, Střelnice Doubravník, poslední ročníky i ten letošní je v Ostopovicích u Brna – pravé místo nebo ještě pořád hledáš?
Přesuny nebyly z mé hlavy, odevšad nás vypakovali a já čím jsem starší, a snad klidnější, tím víc kroutím hlavou proč. Nikdy jsme nezpůsobili žádnej bordel, průser, kterej by stál za řeč... To se asi jen zrcadlí lidská malost... Blbá česká nebo v tomhle případě spíš moravská povaha. Ale nepříjemnosti a stěhovačky mají i svý výhody, člověk se otrká, obvykle nic nečeká a nakonec je mile překvapen. Někdy tedy i nemile, třeba dva ročníky Krákoru v Radešíně na Vysočině byly výborný. Radešínskej zámek jsem považoval za svobodnej přístav, soukromej zámek, majitel milionář, balonář, docela pohodář, rozhodně nás neměl důvod dřít z kůže, což ani v nejmenším nedělal. Byly to skvělý dva ročníky a zdálo se, že tady už na nás nikdo nemůže, jenže pak se balonář rozhodl, že se mu zmaštěný máničky nehodí do krámu, a na zámku vybudoval snobskou balonovou školu, tak jsme zase táhli o dům dál.

Teď jsme několikátým rokem v Ostopovicích u Brna a snad ještě pár let zůstaneme, myslím, že s Ostopovicema a tamníma obyvatelema žijeme v jakési zvláštní symbióze, takže dobrý = nehledám nebo alespoň ne nijak aktivně, ale kdo ví, co se může posrat za pár let, pozemek je Ředitelství silnic a dálnic, má ho dlouhodobě pronajmuté občanské sdružení Šelše, ale plánuje se tam jakejsi dálniční obchvat, kterej sice nikdo nechce, ale nevím, jestli to nechtění bude stačit. Spíš se asi poohlédnu po nějakým pozemku, starým statku a udělám se pro sebe, pro Krákor a dožiju tam jednou důchod.

Dá se říct, že dramaturgie odpovídá tomu, že zveš kapely, kterým jsi vydal, vydáváš nebo chceš vydat desku nebo jedeš podle jiného klíče?
Dramaturgie se točí kolem Ears & Wind Records, ale zveme samozřejmě i kapely, který vydávají jiný labely, což když se tak kouknu kolem, není až zase tak úplně obvyklý jev. Většinou si každej hraje na svým písečku, skoro má člověk pocit, že v tomhle malým rybníku vzniká konkurenční prostředí. Já se v tomhle směru cítím spíš jako demokrat. Víc než mateřskej label účinkujícího řeším, jestli pozvaní autoři nekolaborujou s OSA, to je pro mě do značné míry i vodítko charakteru a indicie k pohnutkám, s jakejma se dotyčný zabývá hudbou. Pochopitelně to však nevidím černobíle. Není klíč ke Krákoru, spíš paklíč, který se dotýká všech možnejch jazýčků toho složitýho zámku. Prim hraje instinkt.

Jak si představovat Krákor? Klasický festival menších rozměrů nebo spíš „rodinná sešlost“?
„Malý festival pro velkou planetu“ to docela vystihuje, ale tenhle slogan už použili před léty v Lipnici, plácl jsem ho jen pro ilustraci... Krákor je festival, kde panuje pohoda, diskuse nabírá na grádech s počtem vypitých piv a kořalek, ale neskončí rvačkou. Lidí jezdí určitě přes dvě stě a určitě pod čtyři sta, když se neznají, tak se poznají, mnohdy i velmi blízce. Osobně moc ksichtů, které jsem nikdy neviděl, si odtamtud nepamatuju. Těší mě, že potkám známé z jinejch koutů Československa, s nimiž se vidím tak jednou, dvakrát do roka, netěší mě, že na ně nemám tolik času, kolik bych chtěl.

Organizace se účastní 3 lidi permanentně, od stavění Krákoru po zbourání festivalu a uvedení do původního stavu a pak je několik dalších hromad nejrůznějších figur, které jsou více či méně prospěšné, ale to by vydalo na román nebo psychologickou studii. Takovej ten propletenec osobních vztahů. S Ježíškem se známe od prvních ročníků, kdy na Krákor jezdíval pařit, až mu to zůstalo, Ondřej se přimotal o něco později obdobným způsobem, no a k tomu připočti manželky a milenky současné, budoucí a minulé a tak dál... To máš jak ten fejsbůk, takovej strom, Mandelbrotova množina, spousta podobjektů. Melda třeba zařizuje religionistický bar, druhej bar provozujou kámoši z klubu Boro a tak podobně...

Během dvoudenního programu zahraje velké množství kapel, v sobotu je začátek na devátou ranní. To jako fakt? Má Krákor nějaké „speciality“ ve smyslu spešl žrádla, netradičního piva nebo bizarních atrakcí?
Jsme poučení a tedy přesní. Pro příklad, předloni kapela, co měla hrát v jednu ráno, hrála za svítání, a to byla ostuda. Na to, že se do mě pustila milenka jednoho z muzikantů, docela seru, nakonec vyříkali jsme si jindy a jinde. Na to, že jsem se choval jako kokot a sponzorovi té kapely v euforii vylil pivo na hlavu, taky seru, ale takovej skluz se prostě dít nemá. Tak jsme vloni byli přesní a budem zas, máme teď skvělého, byť poněkud stručného, o to však přísnějšího moderátora Marka Sobolu. On když třeba uvádí kapelu Znouzectnost, tak se zatváří důležitě a pak klidným, rozvážným hlasem řekne „Znouzectnost“ a jde od toho. Před ním provázel Krákorem J. E. Frič, kterého vloni poněkud paradoxně přesně úderem šestnácté hodiny, kdy začal Krákor, odvezli na operační sál a od té doby ze špitálu pořádně nevylezl.

Co se jídla týče, zasytíme flaxomilce i slámožrouty, vloni jsme měli vepřovej, hovězí a vege guláš, svépomocí nakládanej královskej hermelín, utopence, klobásy, polívky, kořalky, padesát sudů piva Krakonoš jedenáctky a dvanáctky a po jednom a půl sudu lihuprostejch obarvenejch vod, trochu nepoměr, ale limonáda jediná zbyla. Hudební festival je o přežití a ne o gurmánských zážitcích, ale všechno má mít svou úroveň. Snažíme se nešidit suroviny. Maso máme od řezníka a ne ze supermarketu, guláš je opravdu guláš a ne bramborová polívka. Museli jsme v tomhle směru dost radikálně jednat. A navzdory propálenejm trubkám se pořád ještě považuju za pivaře a Krakonoš mi stále vyhovuje, dřív jsme brávali Poličku, dokud nám tam jeden dvojitej agent nezavařil v pivovaru. Typická je Krákorová čajírna, kde vedle různejch specialit dostaneš i nescafé nebo rum, buchtu, salát nebo domácí zázvorovou limonádu. Atrakce jsou pro sraby, my se věnujeme praktickejm věcem a letos zavedeme bobří sprchu s ručním mytím.

Kterou kapelu si určitě nenechat ujít z letošního programu?
Všechny jsou výborný, žádný sračky. Kdo je líný pátrat na netu, může si pustit Psí hodinu 53 na rádiu Dráťák a hned ví, do čeho jde. Teda pokud ho hned v úvodu neotráví můj rotacismus bohemicus.

Jak vypadá současná brněnská undergroundová scéna, teda pokud něco takového existuje?
Prvně si definujme underground, ono to slovo je dost mnohoznačné a já bych nerad oživoval mrtvoly. Řekněme tedy velmi zjednodušeně, že se bavíme o kulturních aktivitách, které nemají ambice někam se cpát. V Brně dobrý. Je tu spousta kapel starejch i mladejch. Raději v tom množství nebudu jmenovat, abych na někoho nezapomněl, a vlastně proč se omezovat na Brno. Možností hraní je v Brně taky dost, i když já zůstávám věrný svému obvyklému trianglu Klub Boro – Putyka Mandragora – Galerie Pod Petrovem. Právě na Galerku má vazbu takovej spolek, říkají si První fotopoetický Club Brno, zkratkou 1. FPC, což připomíná spíš nějakej fotbalovej klub. Jsou to fotografové, výtvarníci, poetové, laskaví šílenci, otevřené společenství. No a Pod Petrovem dělávají pravidelné výstavy s hraním, on ten podnik na hraní moc není, je tam blbá akustika, ale o to lepší nálada, no a já jim tam chodím vynadat, že je to z poloviny nekuřácký. Nedávno pořádali další hodně ortodoxní večírek v Mandragoře, skončilo to hromadným striptýzem... No a onehdy jsem se byl podívat v industriálním prostoru bývalé Vlněny, kde křtili DG307 svoji novou desku, při vstupu musel každej podepsat, že tam jde na vlastní nebezpečí, ale byla to nádhera, genius loci. Akce se dějou, lidi tvoří. Jen nevím, jestli se tomu dá říkat „undergroundová scéna“, přijde mi to jako protimluv. V Boru třeba probíhá asi nejvíc okrajovejch žánrů v Brně a skoro všem můžeš tu nálepku „underground“ klidně dát, přesto bych o „scéně“ nemluvil, zavání mi to přílišnou angažovaností, přeorganizovaností, oficielností... Stejně tak underground není žádný posraný hnutí, jak jsem nedávno někde slyšel.

Jak vlastně fungují věci, kterým se věnuješ: Krákor, Ears & Wind Records, Dřevěná cikáda, Uši a Vítr... na co jsem zapomněl a jak to spolu všechno souvisí?
Uši a Vítr jsou noviny, který mají vycházet jednou za měsíc. Vymyslel si je J. E. Frič, včetně takového šíleného zrcadlově skládaného formátu, od něhož už se naštěstí upustilo, ale chodil s různejma maketama po putykách asi rok. Noviny nevychází měsíčně, a tak jsem je teď operativně přejmenoval na Měsíční noviny. Číslo na Krákor jsme připravili s Honzou Bartoňem a Milanem Haussmannem a bude uvedeno i se samplerem z loňského Krákoru, který právě Milan sestříhal a připravil doma v Tübingenu. Vedle Uší vychází v Brně ještě maloformátový půlročník DNO, v poslední době se až přespříliš věnuje kultu česneku, ale jinak pěkný pokus, který vydržel už osmnáct čísel, narozdíl od Uší nikdy žádné dotace, undergroundový přístup, nezávislost a to se mi líbí a vždy jsem ctil i ve vydavatelství. Ears & Wind Records funguje ne až zase tak úplně oficiálně, spolupracujeme s Klikotočem, což je naše nejstarší domácí undergroundové vydavatelství, taky s brněnskými ŠOT a Anne. Naše tituly v Bontonlandu nekoupíš, žádné čárové kódy atd... Nedávno jsme se bavili se spoluvydavatelem titulu Narajama 3’mej Honzou Bartoněm o celonárodní distribuci do všech možnejch kšeftů včetně Bontonlandů. Shodili jsme to ze stolu, jednak podmínky, co si obchodníci diktujou, jsou vzdálený fair trade a hlavně jsme dospěli k názoru, že by to ty desky degradovalo. Jen ať si žíznivý posluchač zahledá, třeba na Dřevěné cikádě, což je internetovej kšeft zaměřenej na alternativu, underground, spodní proudy, okrajové žánry. Co vydáváme, si může pustit na rádiu Dráťák, což je zatím v plenkách, ale až tohle poběží paralelně, to bude jiná píseň. K vydavatelství je ještě třeba říct, že se obvykle složíme s muzikantama na výrobní náklady a pak si podělíme desky. Já si řeším distribuci a muzikanti prodeje na koncertech. Někdy se nám titul i zaplatí. Máme v Brně skvělé, opět neoficielní studio, pracovně se to jmenuje Chlív a provozuje ho Vítek Raška z kapely Metalurg. Hledali jsme se. Je velmi schopnej a nikdy v tom nezačal podnikat ze strachu, že by se musel zabývat sračkama nebo ty sračky odpálit nějakou astronomickou cenou – „čím blbější, tím dražší“. A odpověď na tvou otázku: Všechno souvisí se vším.