Colours po úplňku #1: Cestičky kovem

Cesta môže byť kľukatá alebo si ju kľukatú spravíte. Presekávame sa burinou, pod nohami električkové koľajnice a omylom si hľadáme alternatívne cestičky na najväčší festival v Čechách. Na tie programové si budeme musieť počkať na ďalšie dni, prvý deň sa trsá sa festivalové esá a nie je priestor na objavovanie nových mien, festival vsádza na istotu. A vie prečo. Krátko po otvorení to vyzeralo, že sa areál priblížil svojej kapacite, aj keď na skutočný nával si máme ešte počkať. Všetky flitrované holky a flitrovaní kluci korzujú ulicami medzi surovými industriálnymi kulisami areálu Dolních Vítkovic, prach sa dvíha a my krúžkujeme program z ôsmich pódií a z ešte nabitejšieho diskusného programu, ktorý sa tematicky zameriava na klimatické zmeny na našej čoraz teplejšej planéte.

Detroit versus Ostrava. Paralely raději hledat nebudeme, byť bychom je našli. Zvuk (i) techno kapitolu zněl na Arcelor Mittal stagi v brzký čas devíti večer. Richie Hawtin podobně jako Jon Hopkins v současnosti míří spíše než do klubů nebo elektronické podniky na line-upy multižánrových festivalů, jakými jsou Colours. Koncertní lajvko CLOSE, při kterém několik kamer snímá detailně jeho pohyby rukou a defragmentovaný, často téměř abstraktní obraz, putuje na obrazovky, je ostatně na velká pódia jako dělané. Tuna stroboskopů a krásných analogových reflektorů v ceně. Techno je všechno, čtu si na triku před sebou. A to je, milí čtenáři, skutečně pravda. “Pocity, které zažiješ při technu, nezažiješ nikdy jindy,” vyprávěl mi kdysi kolega. Dunivý rovný beat odrážející se od těžebních věží, prostupující davem jako hladový bazilišek hledající svou kořist… a do toho zvonivá hi-hat odrážející se v hlavě. Generické metafory? Může být - kromě perfektní vizuální stránky bychom na setu Hawtina těžko hledali něco skutečně neotřelého. Ale právě jeho obyčejná, precizní a pečlivě vykonstruovaná flow je důvod, proč tento více než třicet let působící producent stále přitahuje. A nikoliv nostalgické vzpomínky.

fotogalerie z festivalu najdete zde, ale i tady a tu

Vychytávky silných mien z jednotlivých žánrov sú jeden z dôvodov, prečo sa v areáli stretne také rozmanité publikum. Strecha YouTube stagu prikryla niekoľko nadšencov, pre ktorých bol set ekvádorského producenta Nicoly Cruza jeden z dôvodov, prečo sa vydať do Ostravy a zároveň obetovať Florence and the Machine. Boty dole, ruky hore. “Vedia Európania tancovať?” padla otázka na rozhovore s ním. Diplomatická odmlka. “Tancovať vedia len Afričania a ich potomkovia.” Niekoľko pokusov o pohyb, noha dopredu-dozadu, ale tanec to nie je. Dávka elektroniky a zvukov z celého sveta v niektorých vyvoláva vysoké očakávania new age mysticizmu na pódiu, pritom nič také sa nedeje. Nepáli sa palo santo, neskáče sa okolo ohňa. Nadčasová a moderná elektronika miešaná prevažne s folklórom z domorodých Ánd má však skvelý flow, ktorý iné rituály nepotrebuje. Ostravský set bol tak prvou pozvánkou do jeho sveta pre tých, ktorí sem zablúdili od hrdelného spevu hlavného pódia.

Florence Welch se v Čechách představila téměř deset let od vydání debutu Lungs. A to úplně poprvé. „Mám pocit, jako bych s vámi vyrůstala.“ Skutečně jen pocit, ve skutečnosti se čekání na dostatečně tučné feečko protáhlo. Colours dostali příležitost dotáhnout do Čech vlastně ideální hvězdu - dostatečně popovou, dostatečně alternativní a hlavně exkluzivní. Třicet tisíc lidí zní statistika od pořadatelů. Málo? Možná, prašný plac před největším pódiem České spořitelny je zaplněný, ale prostupný. “Tohle se mi skutečně nestává každý den,” slyšíme jeden z mnoha cheesy keců mezi písněmi. Skutečně? Image rozlétané víly běhající po rampě, objímající se s lidmi v prvních řadách, v jednu chvíli skoro cavevovsky zpívající ponořená do davu… nosné, zajímavé, dojemné. To vše v doprovodu pořádné kapely včetně křídla, harfy, perkusí. Na samply Florence nehraje, síla je ve velkorysém zvuku a hrdle, bránici, hlasivkách. Důstojná show, důstojný headliner. A ty Ostrava potřebuje jako sůl.

“Jednou to přijde, ale dnes tě ještě nechci ztratit,” opakuje několikrát post-hudba do davu domovské Full Moon stage, jen kousek od vinného tunelu s cimbálovkou. Nová deska Není se na co těšit dává daleko více prostoru Tomášovi Havlenovi, který z producenta roste do skvělého multiinstrumentalisty a zpěváka. Linky hrané v jeho podání na basu kopou daleko více než nevyrovnaným zvukem utažené synťáky. Ohlušující Smrt Letný zní přilehlými uličkami Dolních Vítkovic, mezi stánky s hranolkami, falešnou Kingswood pláží, Jack Daniels zónou… I alternativní cestičky umělců nakonec vedou do Říma. Teda do Ostravy. “Divný místo, všechno z kovu,” zpívá Dominik Zezula.