Desky roku 2016 podle Full Moonu: 4. místo

Žebříčkům je věnován celý tento týden, a podrobnějším rozborům ještě další, představujeme pět domácích a zahraničních alb, která se v hlasování redaktorů a dalších přispěvatelů Full Moonu umístila nejvýše, v pátek pak s celkovým vítězem oznámíme kompletní pořadí. Včera to byla pátá místa, dnes o příčku výše.

Domácí

4. dné - These Semi Feelings, They Are Everywhere (Majestic Casual) 54 bodů
Ondřej Holý alias dné se na domácí scéně pohybuje už několik let, ale na These Semi Feelings, They Are Everywhere jsme si museli počkat mnohem déle, než se původně zdálo. Výsledek ovšem rozhodně stojí za to, album vyšlo v polovině listopadu a dočkalo se nominací na Vinylu i Apollo. Je skutečně pozoruhodné, kolik lidí (a jak rychle) dokázala tato křehká kolekce zasáhnout. „Není to o každodenním pocitu, ani uvědomování krásy. Myslel jsem to jako vztahovou věc, romantickou interakci mezi lidmi. Když se necítíš na to, aby sis něco s někým začal nebo v něčem pokračoval. To platí i opačně. Noční dopisování, které se nepřenese do reality. Jednorázovky, které občas berou víc, než dávají. Zážitky, co hned vyblednou. Vzpomínky, co se nevrací. Nemá to působit nijak dramaticky, ani smutně. Nemůžeme si být pořád ve všem jistí nebo žít intenzivní příběhy. Všichni máme stejné pocity a zažíváme stejné situace. Není to nic objevného, jenom jsem to pojmenoval.“ (dné v rozhovoru pro Full Moon #69, leden 2017)

dné odhazuje písňovou souměrnost a vytváří koláž experimentálního ambientu, emotivně zabarvených melodií, popového zpěvu, posbíraných a editovaných záznamů. *These Semi Feelings, They Are Everywhere je souhrou mnoha vrstev pestrých motivů a hrátek se zvukem, když jeho hlavní devízou není nápaditost, ale ztělesnění všední melancholie, niterné pocity z každodenního zajetí mezi radostí a smutkem. Ze světa chatování na Facebooku, pláče v kuchyni, řízení při poslechu podcastů amerického komika Billa Burra. Poslouchat ji znamená oprostit se od práce a jen se zasnít, když do něžné, ale ne teskné melodie cosi šramotí.* (Jakub Koumar, Full Moon #69, leden 2017)

Zahraniční

4. Radiohead – A Moon Shaped Pool (XL) 41 bodů
Další z kapel roku, aby taky ne. Když úřadují Thom Yorke a jeho kumpáni, tak je pro mnoho lidí o vrcholu roku rozhodnuto, nehledě na to, jak výsledné dílo nakonec vypadá. Výhoda? Inu, možná ani ne. Albu A Moon Shaped Pool předcházel krátký sociální blackout, tolik nervozity na síti už dlouho nepamatujeme. Upalování čarodějnic vystřídalo snění ve dne, ať už si o pětici z Oxfordshire myslíte, co chcete, styl se jim upřít nedá. Ustát taková očekávání chce odvahu.

Tracklist podle abecedy? No a co. O náhodu samosebou nejde, každý z jedenácti songů nicméně obstojí sám o sobě bez ohledu na pořadí, konceptuální investigativci nechť hledají jinde. Proč tolik smyčců? Proč ne! Už během prací na hudbě k filmům P. T. Andersona propadl mozek skupiny Jonny Greenwood půvabům orchestrálního aranžmá. Ústřední píseň pro bondovku Spectre to na plátno sice nedotáhla, díky schopnostem kumštýřů z London Contemporary Orchestra se však velikášská obsese jednoho z nejlepších kytaristů současnosti stala poznávacím znamením artrockové novinky jeho mateřské kapely. Kdepak manýrismus, všechno sedí s přesností na milimetry. (Shaqualyck, Full Moon #62-63, červen 2016)