Desky roku 2018 podle Full Moonu: 5. místo

Hudba je láska, (s)mír i boj, cesta, prostředek i cíl. K začátku roku neodmyslitelně patří balance, bilance, radosti a zklamání. Žebříčkům bude znovu věnováno hned několik dní. Ode dneška začneme představovat pět zásadních domácích a zahraničních alb, která se v hlasování redaktorů a přispěvatelů Full Moonu umístila nejvýše. S celkovým vítězem tradičně oznámíme kompletní pořadí. Dýchejte, poslouchejte, čtěte, právě začínáme.

Domácí

5. Please the Trees – Infinite Dance (Starcastic) 29 bodů
Tahle kapela už je za vodou, ne? Jak se to vezme. Je pravidlem, že za oceánem nahrávají, a tak plynule navazují na předchozí nahrávky A Forest Affair a Carp, které sbíraly nominace i ceny, Vinyla, Apollo, Anděl, všude byli. Předchozí měsíce ovšem nepatřily mezi ty jednoduché – nové písně, nahrávání, změna sestavy, nové sehrávání, rozpačité koketování s ženským vokálem, to všechno před vrcholem jejich kariéry v podobě evropské tour v pozici supportu veličin Mudhoney. Teď jsou zpátky. Budou následovat další nominace a ceny, zasloužený odpočinek, nebo snad nirvána?

„Z aktuální nahrávky je cítit potřeba zkoušet nové věci, hrát si se zaběhlou rutinou, aniž by charakteristický písničkový rukopis Please the Trees musel nutně vyklidit pole bezuzdnému experimentování. Aranžmá skladeb je celkově jemnější, výbušná noisově garážová patina typická pro předchozí desku ustoupila elektronice a propracovanějším melodickým strukturám, což může být do jisté míry důsledkem Havelkovy bokovky Were Mute i spolupráce s Martinem Tvrdým, který na desce navíc hostuje. Letmá koketérie s elektronikou kapele prospěla. Zdráhal bych se mluvit o krautrocku či úlitbě skočnému rocku à la The Killers nebo Franz Ferdinand, nicméně autorský posun je z desky slyšet na první dobrou. Přesto zní Infinite Dance jako Please the Trees.“ (Shaqualyck, Full Moon)

38 hlasujících vybíralo z 81 alb

Zahraniční

Low – Double Negative (Sub Pop) 16 bodů
Dvojitá negace rovná se dojetí. Ve zmrzlém Duluthu se zatopilo sbírkou kytar, aby bylo dost elektřiny pro mašiny, co taky dělat jiného, když se blíží konec. „“Je to deprese, nálada, duch doby, která nedává moc nadějí. Skepse a melancholie jako adaptační strategie, pomyslný odrazový můstek uvědomění,“” psali jsme při vydání alba, které tvoří v diskografii kapely důležitý mezník. Po Double Negative už se Low mohou vydat úplně kamkoli, klišé jménem Rubikon nepřekvapí, ale funguje. Kritika i fanoušci jsou na kolenou, pátrání po nejčistším kytarovém tónu dávno skončilo. Pořád je ale provází láska.

„Album Double Negative, jež Low nahráli ve třetí dekádě svého působení, patří k tomu nejlepšímu z jejich diskografie. Je jako vyhasínající svíčka. Zatímco na začátku jsou náznaky víry, ke konci všechna naděje shoří – třeba paralelně s tím, jak americkému prezidentovi procházejí všechny skandály. Od plápolajícího ohně se nelze odtrhnout.“ (Miloš Hroch, Aktuálně.cz)

45 hlasujících vybíralo ze 177 alb