Detoxikace kalných duší (Respect festival 2017)

Dojmy a pocity, zvířené pestrým proudem hudebních vjemů letošního Respect Festivalu, se pomalu usazují, ale ani s chladnoucí hlavou se nelze ubránit nadšení a superlativům. Tradiční festivalové jistoty, nové prvky i neodhadnutelné proměnné se opět poskládaly do povznášející dvoudenní oslavy hudební i kulturní rozmanitosti, vzájemnosti a dobré vůle. Že to zní „sluníčkářsky“? Aťsi, na Respectu je těžké zůstat cynikem.

Ke zmíněným jistotám určitě patří pohodová, skoro až pikniková atmosféra, jakou najdete málokde, gurmánská potěšení všeho druhu, ale především pečlivě sestavený line-up, který sází na originalitu, neokoukanost a překvapivá spojení. Jak divoce někdy vyhlížejí charakteristiky účinkujících na papíře, tak přirozeně do sebe na místě všechno zapadá. Organizátoři ale nespí na vavřínech a snaží se neustále vylepšovat. Letos došlo třeba k rozšíření a zvelebení prostoru k sezení v zadní části areálu, který návštěvníci hojně využívali, aniž by to způsobovalo odliv pod pódiem, přibyly i nové stánky včetně bylinkářské maringotky. Skvělým tahem bylo také maskované vystoupení Petra Nikla přímo na travnaté ploše, což zafungovalo mnohem lépe než jako klasický koncertní set před čtyřmi roky. „Kudlančí tance a pásmo písní a skřeků“ v sobotu vyplnily dvě přestávky a za nevěřícných pohledů i výbuchů smíchu obohatily festival o divadelní rozměr a nespoutanou fantazii. A co se týče nevypočitatelných faktorů, počasí tentokrát vyšlo luxusně a zklamat mohlo snad jen dešťové víly nebo naopak ohnivé mužíky.

SOBOTA

Sobotní program nabídl poklady galicijské písňové tradice, smyčcovou kolizi rumunského folklóru, minimalismu a krautrocku, starobylé protestsongy okcitánských trubadúrů, loveckou hudbu z malijského kraje Wassoulou i zvukově košatou fúzi súfijského qawwali, bollywoodských dechů a izraelské spirituality. A ačkoli každý z koncertů pochopitelně oslovoval trochu jiný segment návštěvníků, kterých se letos na louce u Bruselské cesty sešlo utěšené množství, vyloženě nezklamal ani jeden.

Radio Cos svými lahodnými galicijskými nápěvy a rytmem tamburín pandeiretas hravě přitáhli pozornost teprve se plnícího areálu a rozhýbali nohy prvních tanečníků, ještě žhavější atmosféru si pak užili na noční afterparty v nedaleké Tiskárně na vzduchu. Precizní set Balanescu Quartetu zaujal ty klasičtěji vzdělané a zároveň experimentům otevřené posluchače. Působivým žánrovým obloukem, který vyklenuli od skladeb věnovaných rumunské pěvecké legendě Marii Tanase, přes reichovský minimalismus až po jejich proslavené kraftwerkovské coververze (Robots zněla skoro až plastikovsky), přiměli publikum vytleskat si první přídavek.

Při pohledu na zpěváka Manu Thérona z francouzského tria Sirventés si festivaloví recidivisté jistě vzpomněli na taneční šrumec, jaký na Respectu už podvakrát vyvolal v řadách vokální úderky Lo Cor de la Plana. Energie tohoto projektu je ovšem jiného druhu. Ačkoli repertoár těží především z buřičských písní provensálského středověku, paradoxně působí rozvážnějším, soustředěnějším dojmem, širší středomořský kontext pak podtrhuje loutna oud. Její západoafrická příbuzná kamalengoni se pro změnu proplétala rytmickými houštinami následující kapely, v jejímž čele stojí Nahawa Doumbia, dáma pronikavého hlasu a důstojného vystupování. Působila dojmem přísné šéfky, neváhala rázně utnout výstřelky muzikantů, hendrixovské parádičky hráče na kamalengoni ovšem očividně patřily do schválené show.

Indicko-izraelský projekt Junun předcházela pověst jedinečné hudební syntézy, živená pochopitelně i jménem Johnnyho Greenwooda, kytaristy Radiohead, který u zrodu projektu významným způsobem asistoval. Jeho duší je ale především izraelský muzikant Shye Ben Tzur a tělem indický soubor The Rajasthan Express. Extatické duchovní zpěvy qawwali se tu mísí jak s tradičním doprovodem perkusí a harmonia, tak i s ryčnými vstupy dechových nástrojů, Ben Tzurovou elektrickou kytarou nebo elektronickým beatem. Celek, spojující odlišné spirituální tradice, je hutný, mnohotvárný, překvapivě dynamický a místy až zahlcuje svou velkolepostí, která se ale nikdy nezvrhne v přeplácaný zvukový jarmark.

fotogalerie z festivalu zde

NEDĚLE

Prameny, z nichž čerpá dvojice Erik Marchand a Bojan Zulfikarpašić (aka Bojan Z) jsou snadno pojmenovatelné: Bretaň, Balkán, jazz. Ale oba pánové z nich splétají magické nadžánrové obrazce, doprovod klavíru a zvukově modifikovaného Fender piana ruší hranice mezi keltským a balkánským původem písní, které navíc Erik Marchand zpívá všechny v bretonštině. Ani folklór, ani modernizace, spíš hudba mimo prostor a čas, pro nedělní zahájení ideální volba.

Překvapení číhají na každém kroku. Na Ivu Bittovou a skupinu Čikori, představující na Respectu své poslední album At Home, jsem se těšil, pro vychutnání jeho subtilních nálad je pódium tohoto festivalu ideálním prostředím. Absolutně jsem ale nepočítal s tak intenzivní a ponornou emocionální bouří, jakou ve mně nesmírně soustředěné, procítěné i hravé vystoupení rozpoutalo. Samozřejmě, že vždycky je to otázka subjektivního vyladění a vůbec netuším, jestli i někdo další prožíval tak silnou a nečekanou vlnu dojetí a absolutního souznění, jako se to přihodilo mně. Jisté je, že poprvé v historii festivalu mi domácí interpret zprostředkoval zážitek, který zastínil všechny zahraniční kolegy.

Dokonale provázaná souhra kapely (Vladimír Václavek, Jaromír Honzák, Oskar Török a Antonín Fajt), zpěv hostujícího Iva Viktorina, dechberoucí technický i emocionální záběr vokálu Bittové její jiskřivé charisma, výlety na forbínu se zpěvem mimo mikrofon i „průlet publikem“ s Oskarem Törökem pod paží, nic z toho nedokáže vyjádřit tu ryzí, očistnou krásu, která z vystoupení Čikori sálala. Jako by ve mně jejich hudba neomylně nahmatala ten nejcitlivější bod, nějaké kalné a zaneřáděné místo a s blahodárnou bezohledností provedla jeho komplexní revitalizaci.

Nic dalšího už nebylo a ani nemohlo být takhle osobní. Britský kvartet United Vibrations, který afrobeatová či jamajská východiska posouvá originálním způsobem do jazzově nevypočitatelných končin, sliboval dynamický a mnohotvárný set. Zpočátku to tak také fungovalo, sestava zahrnující dva dechaře a rytmiku ovšem trochu pozapomněla na gradaci, a tak jejich vystoupení nakonec dospělo nikoli ke strhujícímu finále, ale jednoduše ke svému konci. Ani izraelská zpěvačka, performerka a experimentátorka Victoria Hanna zatraceně vysoko položenou laťku nepřekonala. Přestože její produkce nesporně zajímavá byla, písně osobitě a moderně interpretující kabalistickou mystiku byly až příliš spjaty se svým výlučným konceptem, takže jejich obecnější sdělnost měla své jazykové a kulturní limity.

Ty bez obtíží padaly při finišujícím Ali Farka Touré Bandu, který pečuje o hudební odkaz kytarového velikána, jehož jméno si nese v názvu. V roli frontmana se k nim jako prominentní host připojil Afel Bocoum (na jednom z předcházejících ročníků vystupoval také s vlastní skupinou Alkibar), Ali Farkův žák a bývalý člen jeho doprovodné kapely, a rovněž kytarista Mamadou Kelly, známý z obou zmíněných formací. Ukázalo se, že písně slavného farmáře z Niafunké jsou neúnavným návštěvníkům festivalu dobře známé, vítali je s prvními tóny, a i když tradiční malijské pouštní blues není žádná divočina, k tanci je nikdo pobízet nemusel. Na závěr to byla sázka na jistotu, ovšem vyšla bezchybně.

Po obligátní, ale nezbytné hluboké úkloně směrem k organizátorům Respectu mi nezbývá, než zadoufat v jeho minimálně stejně úspěšnou další dvacetiletku. Mám dojem, že ať už na něj chodíme za hudebními objevy, duševní detoxikací nebo prostě za zábavou, budeme ho potřebovat stále akutněji.