Vítek Groesl | Články / Reporty | 16.11.2016
Láska v podání Cigarettes After Sex je jako lízátko. Prostě se sladce usmějete a jdete si ho koupit do nejbližší sámošky. Vždycky máte peníze, vždycky mají otevřeno. Nemusíte mít strach, že vás potkají nějaké nástrahy, které vám znemožní nebo jen zkomplikují cestu k vytoužené sladkosti. Jen ve světě, který je oproštěn od překvapení, je něco takového možné. V pondělí večer nám Cigarettes After Sex takový svět předvedli v pražském Rock Café.
Krom několika notoricky známých kusů hráli Cigarety i některé songy z připravovaného alba. Jenže nic se nezměnilo: stejné postupy, stejná klišé – radostný vřískot většiny publika zaručen. Nic víc. To, co je na čtyřpísňovém EP uposlouchatelné a člověk se u toho může melancholicky zasnít, se naživo ukazuje jako nestravitelné.
Stojím, poslouchám a tiše lituju bubeníka. Ten jako by byl odsouzen k hraní stále toho samého. Rozdíly mezi skladbami jsou nepatrné – nemění se rytmus, nemění se tempo, není tu nic, co by mohlo dát písním a potažmo i koncertu nějaký impuls – jakýkoliv! Ani baskytaře a klávesám se nedostává příliš prostoru dát zvuku kapely nějakou šťávu.
Vše totiž končí a začíná u zpěváka/kytaristy a jeho onanie. Baby, I’m a firefighter… Až na to, že ve světě Cigaret po sexu není žádný oheň, který je třeba hasit. Nothing’s gonna hurt you, baby… Až na to, že tu není nic, co by mohlo ublížit. Nepřipouští se tu přítomnost něčeho negativního nebo třeba jen jiného. A tomu nejde uvěřit.
Ale jde, reagovala by nejspíš většina návštěvníků pondělního koncertu. Ano, pokud jste ochotní přijmout svět, ve kterém neexistuje překvapení, ve kterém je láska vždy dostupné lízátko, které je vždy to nejsladší. Můj pokus uvěřit zaváněl pózou, a tak jsem to radši vzdal. V takovém světě nežiju a ani žít nechci. Ale o dostatek fanoušků se tahle kapela obávat nemusí…
Cigarettes After Sex (us)
14. 11. 2016 Rock Café, Praha
foto © Sebastian Vošvrda
Jan Starý 20.11.2024
Mnohokrát oceněné těleso, ze kterého vyšla také hvězdná skladatelka Caroline Shaw, se představilo u nás vůbec poprvé a očekávání potvrdila i vyprodaná kapacita.
Jiří V. Matýsek 19.11.2024
„Blues je umírající žánr,“ řekl mi v rozhovoru před osmadvacátým ročníkem festivalu Blues Alive jeho booker a majitel Štěpán Suchochleb... Jak se to vezme.
Ema Klubisová 19.11.2024
I Want to Be a Machine nie je o performance a ukážke jej novej hudby. Pozýva nás bližšie, k svojim mentálnym pochodom, chybám počas písania a myšlienkovým odbočkám.
Viktor Palák 18.11.2024
Tibet coby bosý Peter Pan morfující v maniakálního kata nás v Praze prováděl odvrácenou stranou anglického venkova i dojímal vzpomínkou na zemřelé.
Filip Peloušek 17.11.2024
Je to sotva pár dnů, co jsem dočetl Piko Apoleny Rychlíkové a Pavla Šplíchala, to mi ještě nedocházelo, jak potřebný kontext mi dodává ke křtu jedné z nejzásadnějších desek letošního…
Viktor Hanačík 07.11.2024
Oba pojí čtyři roky staré album Brass, cit pro ponuřejší vyprávění, jazz-rapové podhoubí a kontrasty z afroamerické historie... A na dlouhém baru La Fabriky mají zemité Primitivo.
Marek Hadrbolec 31.10.2024
„Zahraj Slipknoty!“ zakřičí někdo. „This is going to sound like Slipknot, I'll even take my glasses off for it,“ odpovídá pohotově Igor, načež Stoned Jesus...
Václav Valtr 28.10.2024
„I wanna taste you, taste your lips, feel your hips,“ znělo z pódia, kde stála zpěvačka v rudých šatech, od prvních okamžiků plně pohroužená do hudby.
Veronika Tichá 27.10.2024
Působivá performance irského kvintetu s vervou a nahlas pojmenovala problémy, které vidí kolem sebe a nebojí se o nich mluvit.
Klára Šajtarová 25.10.2024
V hluku se setkává bolest s rozkoší, zoufalství s rezignací, otázka přežití se stává méně o fyzickém těle a více o duchu.