Fail Caesar!

Poválečný Hollywood, studiové molochy opředeny naivní romantikou, filmové hvězdy se statutem společenských polobohů a režiséři, kteří si samozvané celebritky omotávali kolem prstů. Přenádherně vypadající komediální spektákl bratrů Coenů řemeslně spojuje to, co tematizuje – má neskutečné herecké obsazení, jednoho z nejtalentovanějších kameramanů současnosti, produkční zastoupení s kultovním režisérským jménem, scénář s potenciálem. Fragmenty jsou naleštěné – není ale, co by je pojilo dohromady.

Coeni ve svém nejnovějším filmu demonstrují typické vlastnosti své dosavadní práce – z plátna střílí povrchní úsměvy jako kvalitní řemeslníci, nápadití scenáristé a specifičtí vypravěči. Místo nevšedních příběhů s typicky divnými postavami ilustrují hollywoodský kabaret přelomu 40. a 50. let nikoliv jako historickou sondu, nýbrž jako singulární karikaturu, freskový chvalozpěv s muzikálovými čísly. Částečně se v něm vysmívají studiovému systému produkce, částečně herecké “blbosti” a zároveň tak trochu i sami sobě, s gustem, nadhledem a současně s neskrývanou adorací. Do puntíku tak, jak to na diváka působilo z ukázek. Potíž je v tom, že tam, kde byla Truffautova Americká noc (1973) nebo Zelenkovi Ztraceni v Mnichově (2015) odlehčenými a v rámci možností upřímnými obrazy vztahu autora k milovanému médiu, je Hail Caesar! přímočarým zahleděním se do specifických epizodek bez komentáře, humoru a především bez výpovědní hodnoty. Jde o soustavné promítání fragmentů, které se marně snaží manifestovat nějaký souvislý celek – jako by Coeni na své filmařské cestě zapomněli to nejzákladnější. Sdělení.

Hail Caesar! navíc téměř postrádá dramatickou složku: jediným dějovým středobodem je dvacet osm hodin Eddieho Mannixe (Josh Brolin), který řeší v jádru překvapivě banální morálku možné změny pracovního poměru – má nastoupit s desetiletou smlouvou do “jednoduššího” a platově “zajímavějšího” Lockheedu, nebo zůstat hlavounem obřího Capitol Pictures? Věhlasného studia, které sdílí stejný diegetický prostor jako Coenovic Barton Fink (1991), nahraďme v něm ovšem smysluplný kafkovský nonsens za současnější nedotaženou lepenici nevyužitých potenciálů. Vnitřní konflikt je navíc kreslen zbytečně černobíle s nastavovaným závěrečným klišé, postavám chybí základní přesvědčivost a živost – místno ní prochází degradací na ploché reprezentace slavných relikvií. Všechny mimo Mannixe – Joshe Brolina je tentokrát energií a správně zvolenou polohou velmi snadné předběhnout, jako jediný má ale dramatickou kotvu a prostor. Vše ostatní je konceptem, který trpí absencí důslednosti, tempa, dynamiky, který se soustředí na vtípky, humorné situace a základní dějovou orientaci. Tu se ovšem Coenům nedaří nastolit.

Místo ní sází jeden odkaz na starý filmový západ za druhým a s každým dalším je tento konstrukt méně funkční a méně zábavný. Ani diference víry v prvoplánové scéně s představiteli jejích čtyř odnoží není ve finále zdaleka tak vtipná, jak být mohla. Jestli měl být toto vrchol tvůrčích hrátek s tematikou židovství a víry obecně v minulých coeonovských filmech, klobouk zpět nahoru. Největší nuda navíc číhá v samotné lince únosu: vyklube se z ní jalový výklad Kapitálu, komunistické vize západu a dialektiky, Coeni si tady ústy naoko zhrzených scenáristů mohou stvrdit svůj levičácký odkaz ze snímku Inside Llewyn Davis (2013).

Scény jsou technicky detailně promyšlené a nasnímané Deakinsovou optikou, která si všímá detailů a spoléhá na bezkonkurenční práci světel. Ze záběru a protizáběru s kamerou uprostřed, která je pro tvůrce typická, tu máme i překvapivě vzdálené celky na vysoké haly studií a postaviček mezi nimi, interiéry studiových pohlavárů staví na éře kanceláří detektivů z žánrové odnože “noir”, každý plac natáčení metafilmu má promyšlenou mizanscénu a (opět) bezchybné nasvícení. Celky na “svět za kamerou” jsou Brueghelovými Lovci ve sněhu a jen stvrzují vysokou kvalitu Deakinsovy práce, Hail Caesar! je s jeho kamerou nejoptimističtějším a nejsluníčkovějším filmem bratrů Coenů. Škoda, že s gradací shotů/reverse shotů se pracuje lépe v traileru než ve snímku samotném.

Z postav svítí nejjasněji režisér Laurence Laurentz v podání přehrávajícího Ralpha Fiennese, který si s Georgem Clooneym (v roli superstar Bairda Whitlocka) krade snímek pro sebe (naštěstí). Chaning Tatum má smůlu na nejasného antagonistu (tanečník Burt), vyřádí se ale ve vkusně sarkastickém tanečním čísle No Dames, choreografickém zevlování homo námořníků před dalekou plavbou. V dalším metafilmu Merrily We Dance zazáří Alden Ehrenreich v roli vycházející herecké hvězdičky Hobieho Doylea (aktuálně jeden z kandidátů na sólovku Hana Sola), který nemá problém uplést laso ze špagety – říct ale víc jak dvě repliky už ano. Prostor Scarlett Johansson coby hvězdné plavkyně Anny v muzikálu s akvabelami a velrybou (odkazující na snovou scénu z The Big Lebowski, 1998) v sobě opět nese ironický podtext, ale stejně jako ostatní vsuvky brzdí tempo. Korunku tomu nasazuje Tilda Swinton představující dvojčata sloupkařek, která se dvakrát mihnou před kamerou, aby mohla říct tři věty bez valnějšího smyslu.

Herecký ansámbl snů je degradován na jednorozměrné karikatury, nemalý potenciál specifických tvůrců nevyužit, zahozen, tempo zastavováno stovkou odkazů a zbytečných vsuvek, hrátky s metafilmy jsou daleko za čárou únosnosti. Pět dobrých situačních vtipů je vyzrazeno v ukázce, která navíc obsahuje geniální střih hlášek, jenž ve filmu absentuje. Ale hezky se na to kouká, opravdu. Hail Caesar! není ale nic jiného než spotřební zboží se snahou o něco vyššího. Would that it were so simple.