Film a živá hudba: Friedrich Wilhelm Murnau vs. Metronome Blues

Poslední němý film, který Friedrich Wilhelm Murnau natočil ještě v Německu, adaptace Goetheova Fausta z roku 1926. Předposlední snímek ze sekce Němý film s živým hudebním doprovodem, který bylo možné vidět a slyšet na 44. Letní filmové škole.

Metronome Blues, frajeři z Brna, naprostá klasika, kytara, basa, bicí, zpěv. Jenže dnes k Faustovi beze zpěvu, zato se synťáky navíc. Husí kůže a ježení chlupů přichází nečekaně brzo. Mefisto v obřím plášti nad městem, celé halí mor, jedna mrtvola za druhou, vichřice, zmar, noise pod plátnem, jeden z letošních vrcholů už se začátkem filmu.

Let Fausta a Mefista na satanském spřežení nad poli, lesy, hrady a moři, naaranžovaný svět, neuvěřitelné trikové záběry, k tomu synťák, basa a bicí. Metronome doprovází tuto zběslou jízdu podivnou verzí osmdesátkového postpunku. Dalším bodem je svatba nejkrásnější ženy, Parmské vévodkyně, která vlastně není vůbec nejkrásnější a ta svadba asi ani není v Itálii, ale dle harmonií spíše v Turecku nebo někde na Blízkém východě. Metrome dovedou rychle měnit barvy i místa, skvěle se jim to daří a to ve svém týmu nemají žádného Mefista, pokud vidim správně.

V konverzačních a klidnějších pasážích se muzika drží spíše při zemi, z kapely nikdo netrčí, zdánlivě se nic neděje. Metronome Blues se filmu podřizují, ctí jeho hranice, nekoření ho a nedávají mu další rozměr, jde o hudební doprovod v pravém slova smyslu. Čekání na finále je sice delší, stojí však za to. Markétku upalují na hranici, Faust jí jde naproti. Přihořívá, na plátně i pod ním se přikládají polena, další noise salva, zasloužená katarze, to čekání se vyplatilo.

Dozvuky posledních tónů dokreslí titulek Love, husí kůže potřetí. Po něm už jen Ende, ale kapela nekončí, s klidem si ozvučí ještě závěrečné titulky. Metronome Blues by se mohli dnes jmenovat klidně Metronome Noise, Grunge, Ambient, Rock, Postrock, Postpunk, Psychedelic. A mezi pedály zaplý škatulkový teleport.