Jakub Šíma, Michal Smrčina | Články / Reporty | 29.07.2019
Po několika dnech průzkumu Uherského Hradiště musíme bohužel konstatovat, že genius loci utrpěl několik malých, ale o to bolestivějších ran. Radost, jakou máte při objevení místa plného lokálního koloritu, místa, které je vám oporou, když máte mezi filmy přebytečný čas nebo si jen chcete dát pár piv v neopakovatelné místní atmosféře, tato radost je znevážena smutkem, který přichází, pokud ono místo mizí.
Letos nemilosrdná ruka trhu (nebo osudu?) tnula do našich nejměkčích štamgastských tkání a došlo nejen na pivnici U Tesaře, ale také na bájný Konibar, pro mnohé symbol lokální filmové školy. Co hůř, dostalo se i na málo známou nápojku nedaleko hlavního náměstí, situovanou zřejmě do věže městského opevnění a zaměřující se na sortiment starobylých limonád a poněkud méně vzácných lahváčů. A s tím se nedá hnout. Neodehrají se tak již rozhovory v pivnici s místními o úskalích a radostech života na Slovácku, ani žádný ze slavných hostů nezavítá do kouzelných prostor bývalého koňského výseku, důvěrně známého pod názvem Konibar. Před jeho dveřmi se mezitím začaly objevovat svíčky a květiny od zdrcených festivalových hostí. Nezbývá než zatlačit slzu a vrhnout se na průzkum periferie, kde objevujeme možnost spaní ve volné přírodě.
Minulý rok přibyla mezi programovými bloky sekce Ikona věnovaná vždy jednomu z význačných současných režisérů. Loni padla volba na Larse von Triera, letos na Michaela Hanekeho. Společně s tím si dramaturgové vytyčili cíl dovézt někoho z blízkých spolupracovníků režiséra (když už režisér sám je příliš velké sousto) a také jednoho zástupce akademické sféry, který se danému tématu věnuje. Letos je jedním z nejcennějších hostů Christian Berger, dlouholetý Hanekeho dvorní kameraman. Škoda jen, že na diskuze následující po projekcích zůstává v sále pravidelně jen zlomek diváků, což nevyhnutelně nabourává jejich atmosféru.
Při jedné z nich padla od Christiana Bergera otázka do publika, zda-li nejsou Hanekeho filmy svou výstavbou až příliš pomalé a rozvláčné. Nedočkal se jednoznačné odpovědi. Například v případě filmu Bennyho video funguje výborně nálada filmu a pomalé tempo vyprávění z ní dokáže těžit a pracovat a s ní. Benny je dítě vyrůstající bez výraznějšího zájmu kariérně orientovaných rodičů, a tak si ve svém pokoji vybuduje vlastní svět sestávající z množství videokazet. Zálibu si najde v násilí, což nadále utváří jeho sociální normy a přístup k vnějšímu světu. K nadčasovosti tématu v dnešní hypervizuální době s možností dobrovolné ostrakizace snad není co dodávat.
Oproti tomu snímek Utajený nabízí nepříliš dobře fungující dramatickou zápletku, u níž máte především pocit, že se nic moc dramatického neděje a všechny postavy se chovají hystericky a nesympaticky. To platí dvakrát o hlavní postavě Georgese, jemuž od půlky filmu za jeho neschopnost žít s hříchy dětství přejete (ideálně) okamžitou smrt. Čekání na vyvrcholení nabídne překvapivou scénu sebevraždy, ale tím veškeré napětí končí. Jeden je překvapen, s jak rozdílnými pocity ze dvou Hanekeho filmů odchází.
fotogalerie z neděle naleznete tady i tu
Dalším z letošních hostů je Alexej German mladší, syn režiséra Alexeje Germana. V tomto případě rozhodně platí, že jablko nepadlo daleko od stromu, a stejně jako otec se také syn ve své tvorbě velmi důsledně vyrovnává především s historickými tématy. Ve filmu Papírový voják došlo na období studené války a vyostřené téma první cesty člověka do kosmu. Vyprávění z pohledu lékaře, jenž má na starosti přípravu kosmonautů, pracuje s dilematem pramenícím z nezbytnosti plnit zadaný úkol a zároveň z obavy o vlastní život. Chladná a podmáčená kazašská step, kde se děj odehrává, pomáhá vytvářet pochmurnou, až tíživou atmosféru celého snímku. Co ale získává po vizuální stránce, to ztrácí na dialozích, které jsou rozvláčné a často až příliš vzdálené ústřednímu tématu.
Neděle, čas poobědových pohádek. Lištičky od Williama Wylera by se mohly zdát odpočinkovým materiálem, ale není tomu tak. Film podle divadelní hry Lillian Hellmanové z prostředí amerického maloměsta a bezcitné podnikatelské rodiny na přelomu minulého století je zajímavý i formálně. Každý záběr má své opodstatnění, odráží podobu narace, dané situace, nadto s jedinečným hereckým podáním Bette Davisové. Film plný cynických momentů má i romantickou zápletku, díky které nakonec bere i relativně šťastné vyústění.
Že je Konibar u konce s dechem? Dnes půjdu na ono místo pietně položit koňskou klobásu a věnec, třeba budou vrata do výseku otevřené. Úroveň si nicméně drží vinárna U Ovečky, která zve dovnitř i navzdory víkendové zavíračce a jejíž vstup tvoří ezoterické korálky. A uvnitř se nalézá bodrá společnost několika anglosaských filmařů. K tanci jim vyhrává místní cimbálovka složená z místních frajerů postaršího věku, jejichž společným jmenovatelem je úctyhodný knír a jiskra v oku.
Letní filmová škola
26. července - 4. srpna 2019
Uherské Hradiště
foto: Romana Kovácsová
Jan Starý 20.11.2024
Mnohokrát oceněné těleso, ze kterého vyšla také hvězdná skladatelka Caroline Shaw, se představilo u nás vůbec poprvé a očekávání potvrdila i vyprodaná kapacita.
Jiří V. Matýsek 19.11.2024
„Blues je umírající žánr,“ řekl mi v rozhovoru před osmadvacátým ročníkem festivalu Blues Alive jeho booker a majitel Štěpán Suchochleb... Jak se to vezme.
Ema Klubisová 19.11.2024
I Want to Be a Machine nie je o performance a ukážke jej novej hudby. Pozýva nás bližšie, k svojim mentálnym pochodom, chybám počas písania a myšlienkovým odbočkám.
Viktor Palák 18.11.2024
Tibet coby bosý Peter Pan morfující v maniakálního kata nás v Praze prováděl odvrácenou stranou anglického venkova i dojímal vzpomínkou na zemřelé.
Filip Peloušek 17.11.2024
Je to sotva pár dnů, co jsem dočetl Piko Apoleny Rychlíkové a Pavla Šplíchala, to mi ještě nedocházelo, jak potřebný kontext mi dodává ke křtu jedné z nejzásadnějších desek letošního…
Viktor Hanačík 07.11.2024
Oba pojí čtyři roky staré album Brass, cit pro ponuřejší vyprávění, jazz-rapové podhoubí a kontrasty z afroamerické historie... A na dlouhém baru La Fabriky mají zemité Primitivo.
Marek Hadrbolec 31.10.2024
„Zahraj Slipknoty!“ zakřičí někdo. „This is going to sound like Slipknot, I'll even take my glasses off for it,“ odpovídá pohotově Igor, načež Stoned Jesus...
Václav Valtr 28.10.2024
„I wanna taste you, taste your lips, feel your hips,“ znělo z pódia, kde stála zpěvačka v rudých šatech, od prvních okamžiků plně pohroužená do hudby.
Veronika Tichá 27.10.2024
Působivá performance irského kvintetu s vervou a nahlas pojmenovala problémy, které vidí kolem sebe a nebojí se o nich mluvit.
Klára Šajtarová 25.10.2024
V hluku se setkává bolest s rozkoší, zoufalství s rezignací, otázka přežití se stává méně o fyzickém těle a více o duchu.