Flashback: Swans

Dneska to zní jako pohádka. V druhé polovině osmdesátých let jsme chodili na British Council do Jungmannovy ulice na občasné videoprojekce koncertů nebo klipů, ale hlavně taky číst Melody Maker a NME, které tam byly pravidelně a volně k nahlédnutí. Tedy číst, spíš prohlížet a vůbec očumovat. Taky tam měli xerox, tehdy celkem vzácnost, a tak jsme si některé fotky divných kapel nosili domů. Jednou z nich byli Swans. Úplně jasně si pamatuju, že daleko dříve, než jsem slyšel hudbu, mě zaujaly jejich fotky. Zmučený pohled Michaela Giry a éterická krása Jarboe, co tihle musí hrát, říkali jsme si. Pak někdo (asi Filip K., kterému vděčím za hodně, co se hudby týče) přinesl kazetu s albem Children of God – a bylo to. Snad měsíc jsem neposlouchal nic jiného. Tohle bylo začátkem roku 1988, celkem brzy po vydání alba, a Swans tehdy vytlačili i moje další hlavní hrdiny, Nicka Cavea a The Cure. Rozčilující bylo, že se strašně špatně sháněly další nahrávky; o tom, že byly nějaké koncerty v tehdejším ČSSR, se sice mluvilo, ale nikdo z našeho okruhu žádný nezažil.

Další fáze byla půjčovna CD Datart v Paláci kultury, zpětné proposlouchávání se celým repertoárem Swans, mrazivá první alba a zásadní změna stylu, která přišla po roce 1990. Žádný z koncertů Swans v devadesátých letech jsem ale neviděl. Nějak už nebyla vůle a chuť, další tvorba mě popravdě ani moc neoslovila. Po rozpadu mi to pak přišlo líto, ale to se stává. Když po nástupu ke Scrape Soundu přišla možnost dělat koncert Michaela Giry a Angels of Light, nezaváhali jsme ani vteřinu. Byl to fantastický zážitek - nejen koncert, ale hlavně setkání s mistrem Girou. Velice slušný, civilní a tenkrát hodně nastydlý chlápek byl nejen upovídaný, ale i ohromně sympatický, debatování v šatně po koncertě naprosto zastínilo slušný prodělek, stejně jako nálet textovek od kamarádů, kterým koncert učaroval.

Návrat Swans jsme si tehdy snad vysnili – když přišla zpráva od managementu, šlo jen o jedno. Kdy a kde to bude, nic víc se neřešilo. Adam ze Silver Rocket nám hrozně děkoval, že jsme je přizvali, ale koho taky jiného, když zrovna on má vykérovaný znak The Great Annihilator? (Paradoxně pak koncert v Akropoli ani neviděl.) Přišlo další povídání s Girou v šatně, když podepisoval obrovskou horu alb, které se potom všechny prodaly. Sice si na první setkání nepamatoval, ale rychle jsme se zakecali o politice a korupci, vůbec už nevím proč. Ještě před vystoupením na Colours of Ostrava přišla Primavera Sound v Barceloně. Obrovský amfiteátr na břehu moře Swans slušel, po odpalu Suicide den předtím mi ani nepřišlo, že to bylo nějak výrazně nahlas. Na Colours se jich všichni trochu báli, i když jsme je uklidňovali, ale co si budeme povídat, oprávněně. V zákulisí si Michael stěžoval, že včera (Melt! festival) hráli jenom hodinu, že tohle jako nejde a jestli by to prý dnes nemohli protáhnout. Nemohli, že jo, jsi na festivalu, kamaráde. A tak se začalo dřív. Už nevím, která česká kapela se na druhém pódiu vedle Černé louky snažila, ale měla to marné, neukojený Gira začal dřív, program neprogram, festival nefestival.

Koncert v Lucerna Music Baru je ještě v čerstvé paměti, ale tomu předcházelo Girovo sólové vystoupení na Primaveře vloni. Člověk tam šel jen na chvilku, snad i z povinnosti, ale odejít zkrátka nešlo. Po těch letech a setkáních člověk obdivuje entuziasmus a výdrž, se kterou se narodil. Koncertů mají Swans víc než dost a v pauzách, místo aby pěstoval rajčata nebo něco, balí krabice s deskama a rozesílá po světě. Zrovna teď, když tohle dopisuju, dohrávají první koncert turné v Helsinkách, tour manager už si objednal asi deset věcí na zítřek, prý musí využít toho, že my jsme normální, v Polsku a Rusku toho pak prý už moc nezařídí. Tak děkujeme a těšíme se na Brno. Stejně jako Michael. Když jsem mu loni v Praze dával vypálené CD s tehdejším brněnským koncertem, hned se ptal, jestli se to dá vůbec poslouchat. A že prý ten koncert v 1987 byl docela dobrý a jak že to vypadá v tom městě teď. Inu, uvidíš hned zítra.