Flashback: rap, autenticita, dospívání (Black Moon a Boot Camp Click)

Brooklyn - Browsville, první polovina devadesátek. Rap je na vrcholu, což znamená, že i po kapelách, které by se jinak jen těžko vyhrabaly z undergroundu, je globální hlad. Z toho těží Black Moon. Singl Who Got Da Props? se o žebříčky sice jen otřel, ale v podzemí se z něj stala hymna. V Čechách frčeli jen tragikomičtí Rapmasters a za vrchol západní kultury se považovalo Bravo, což mi naštěstí bylo upřímně jedno, jelikož číst jsem ještě neuměl. O deset let později, ke konci základky, už doznívala éra Chaozzu a vedle Wu-Tangu a Cypress Hill se na CD dal sehnat i Boot Camp Click. Uskupení, které kromě Black Moon zastřešovalo také Smiff n Wessun, OGC a asi největší srdcovku: Heltah Skeltah. Nikdy jsem se necítil jako fella z NYC, ale díky sluchátkům a přehrávači jsem se tak aspoň mohl tvářit.

Pamatujete si na štvanický klub Face2Face? Už před deseti lety za moc nestál a není divu, že několik let už nejspíš nefunguje vůbec. Ale v šestnácti vás zaplivaný klub z míry nevyvede za střízliva, natož po obligátní flašce rumu. Časově jsme v roce 2006, žízeň po rapových mejdanech je velká a nadšení ještě větší. Nikdo se tak nedivil, že zaoceánská autenticita chlapců z Boot Camp Clicku podnik rychle vyprodala. Nebudu se tvářit, že si z večera pamatuju něco konkrétního. Zůstaly jen záblesky. Hrozné horko, kotel a řev. Zpocený pivo, zpocenej rum a ruce nahoře. V předních řadách se největší nadšenci snažili neomdlít. Smiff n Wessun přes zhulenost nedokázali pořádně otevřít oči, Sean Price působil nečekaně střízlivě a na malého velkého Buckshota ze zadních pozic nebylo vidět. Klub nespadl, promotér neprodělal a kluci z vesnice si do Prahy přijeli splnit sen na americký rapy, kterým pořád ještě moc nerozuměli.

Jižní Pionýři se láskou k Boot Campu nikdy netajili a když byla možnost, tak je neváhali vozit ani do Jihlavy. Smiff n Wessun jsem nedal, ale když ohlásili Heltah Skeltah, tak nebylo o čem. Jako největší fanda jsem zburcoval kámoše a odesral řízení. Koncert už v té době býval větší motivace než chlast, takže jsem to zkousnul. Za mrazu a hustého sněžení jsme dojeli do Jihlavy a pokračovali v intenzivním nahulování. Postup, který mi tenkrát přišel úplně normální. Podnik se dokázal zaplnit nejen lidmi, ale i očekáváním. Takže když Sean P vystoupil na nízkou stage, netrvalo ani dva tracky a začal publikum uklidňovat, že bordel je super, ale pódium by nemuselo vydržet. V průběhu koncertu varoval ještě několikrát, ale výzva zabrala vždycky jen na pár sekund. Kolega Rockness Monstah měl tradičně kšiltovku zaraženou hluboko do čela a nešetřil extatickými pohyby dlouhých paží doprovázených hlubokým hlasem s charakteristickým chraplákem. Po koncertě prodával trička koncertní DJ, který neměl problém natáhnout pěstí holce, která tričko čapla bez placení. O nic nepřišla. Triko se mi za půl roku roztrhalo. Cestou domů mě to ale ještě netrápilo, jelikož jsem byl nejen patřičně zhulenej, ale taky spokojenej.

Potřetí a počtvrté jsem celý kolektiv viděl na Hip Hop Kempu, ale v náročném festivalovém provozu se na stagi nestalo nic mimořádného. Snad jen již zmíněné pohyby Rockness Monstah byly i tentokrát nepřehlédnutelné, Sean Price zmaštěnější a na Buckshota bylo na velkém pódiu vidět. Nedávno pustili po delší době z basy rappera 5ft, který právě s Buckshotem tvoří Black Moon. Letos v létě takto dorazili na Hip Hop Kemp a v neděli se poprvé chystají navštívit i klubový prostor. Proč tam jít? Na řeči o legendách lze odpovědět řečmi o vyčpělosti. Promotér se bude třást, aby dosáhl na nulu, protože návštěvy nejsou, co bývaly, a na undergroundové klasiky už to lepší nebude. Já se ještě pořád považuju za srdcaře, takže chybět nebudu, ale kolik takových se po klubech ještě pohybuje, ukáže až nedělní večer.