Anna Mašátová | Články / Reporty | 30.07.2014
S devětadvaceti lety na krku patří Folkové prázdniny k nejstarším festivalům v Čechách. I letos je třeba zopakovat, že folk tady neznamená bratry Nedvědy a trampy, ale lidovou hudbu ze všech koutů světa. Folkovkám se často přezdívá malé Colours, vzhledem k věku náměšťského festivalu je však jasné, že Colours jsou jen velké Folkovky. Kapely potkáte mnohdy na obou zmíněných festivalech, Folkovky však mají (ne)jeden bonus. Muzikanti tu zůstávají několik dnů, proplouvají mezi publikem, zapojují se do dílen, pořádají workshopy nebo se poflakují po náměstí, stejně jako návštěvníci.
Nejinak je tomu letos. Hned poté, co byla zahájena výstava Matěje Formana, odstartoval osmidenní festival jako vždy osobitý moderátor Ďoubal a především fantastická jihofrancouzská polyfonní pětice Lo Cór de la Plana. Lepší úvod nemohli organizátoři zvolit, i mírně kamenné obličeje sponzorů a místní honorace roztávaly pod silou okcitánských zpěvů s doprovodem perkusí a tamburín. Písně o stínání hlav zbohatlíků, zrození Krista, Marseille, nejšpinavějším a nejlínějším městě na světě, písně jako La despartida, San Trofima, Noste pais, Fai freg, Farandola dei barris. Energie, kterou byste od pěveckého minisboru nečekali, zvedla ze židlí i jinak sedavé publikum, které si po dvouhodinovém setu vyžádalo přídavek v podobě skladby La Libertat. Židle jsou ostatně jediným minusem festivalu. Před pódiem je pár metrů prostoru, kam se odváží trsat jen ti nejodvážnější pod rouškou noci, jinak se sedí v řadách. Pro postarší příchozí jistě příjemné, na „akčnosti“ to však velmi ubírá. Lo Cór de la Plana se v Náměšti zdrželi i druhý den, který byl ve znamení divadla, her, pestrého reje masek a nejrůznějších artistů pod vedením principála Matěje Formana. Těsně před workshopem Francouzů početné diváctvo rozehnal déšť a účastníci hlasovo-taneční dílny se museli skrýt a tančit v zámeckém loubí.
Zahradní slavnost vrcholila večerním programem, koncerty Bachtale Apsa, Báry Hrzánové & Condurango, projektu Anny Polívkové Aniby Neřekla a Kroke. Muzikanti kolem známého harmonikáře Mária Biháriho Bachtale Apsa, v překladu Slzy štěstí, si střihli klasiky typu Ederlezi, Comme d'habitude a další. Bihári z pódia zmizel jen na chvíli, nově totiž vystupuje i s další formací, s Bárou Hrzánovou & Condurango. Snad díky Máriovi je Condurango značně podobné KOA Zuzany Navarové. Hrzánové písně jsou však štiplavější, velmi vtipné, s verbálními i hudebními odkazy - „kafe je od Žida a nebo ze spolku, chceš chcípnout pacholku, tak bacha na lógr“ nebo „jestli se obrátím v hrobě, bude to zádama k tobě“, tu prolnuté střípkem Céček Michala Davida, Smoke on the Water či Labutím jezerem. Příjemné překvapení večera. Anna Polívková s Ibym Popem na menší scéně byli skvostní. Hudebně-teatrální pásmo Aniby Neřekla nemělo chybu, Polívková tančila, měnila image, interakce s příchozími na jedničku, co si přát víc.
Už v pozdních hodinách vystoupila polská world music megastar Kroke. Pokud vám toto označení přijde přehnané, vězte, že ani trochu. Polské klezmerové trio objevila pro svět manželka Stevena Spielberga v krakovské restauraci, kde bavili strávníky. Pak už to šlo ráz na ráz. Kroke za pár týdnů seděli v letadle směr Izrael na setkání přeživších ze Schindlerova seznamu, Spielberg jejich nahrávku poslal Peteru Gabrielovi, který je vzápětí pozval na Womad. Spolupracovali na mnoha vedlejších projektech, skladbu The Secrets of the Life Tree zařadil David Lynch na soundtrack Inland Empire. Pro kaziměřské buskery splněný sen.
V Náměšti byl klezmer s velkou dávkou improvizace, často jazzovým i rockovým feelingem, pro mnohé neskousnutelný, pro jiné životním zážitkem. Kroke nejsou pro každého, obzvláště když se oprostí od tradičních balkánských a židovských skladeb a zvolí autorské kusy. Krása a jednoduchost souhry violy, akordeonu a basy se nesla zámeckým parkem a stávala se zážitkem až spirituálním. Zakončení prvního víkendu Folkovek par excellence.
Folkové prázdniny 2014
26. - 27. 7. 2014, Náměšť nad Oslavou
foto © Barka Fabiánová
Jan Starý 20.11.2024
Mnohokrát oceněné těleso, ze kterého vyšla také hvězdná skladatelka Caroline Shaw, se představilo u nás vůbec poprvé a očekávání potvrdila i vyprodaná kapacita.
Jiří V. Matýsek 19.11.2024
„Blues je umírající žánr,“ řekl mi v rozhovoru před osmadvacátým ročníkem festivalu Blues Alive jeho booker a majitel Štěpán Suchochleb... Jak se to vezme.
Ema Klubisová 19.11.2024
I Want to Be a Machine nie je o performance a ukážke jej novej hudby. Pozýva nás bližšie, k svojim mentálnym pochodom, chybám počas písania a myšlienkovým odbočkám.
Viktor Palák 18.11.2024
Tibet coby bosý Peter Pan morfující v maniakálního kata nás v Praze prováděl odvrácenou stranou anglického venkova i dojímal vzpomínkou na zemřelé.
Filip Peloušek 17.11.2024
Je to sotva pár dnů, co jsem dočetl Piko Apoleny Rychlíkové a Pavla Šplíchala, to mi ještě nedocházelo, jak potřebný kontext mi dodává ke křtu jedné z nejzásadnějších desek letošního…
Viktor Hanačík 07.11.2024
Oba pojí čtyři roky staré album Brass, cit pro ponuřejší vyprávění, jazz-rapové podhoubí a kontrasty z afroamerické historie... A na dlouhém baru La Fabriky mají zemité Primitivo.
Marek Hadrbolec 31.10.2024
„Zahraj Slipknoty!“ zakřičí někdo. „This is going to sound like Slipknot, I'll even take my glasses off for it,“ odpovídá pohotově Igor, načež Stoned Jesus...
Václav Valtr 28.10.2024
„I wanna taste you, taste your lips, feel your hips,“ znělo z pódia, kde stála zpěvačka v rudých šatech, od prvních okamžiků plně pohroužená do hudby.
Veronika Tichá 27.10.2024
Působivá performance irského kvintetu s vervou a nahlas pojmenovala problémy, které vidí kolem sebe a nebojí se o nich mluvit.
Klára Šajtarová 25.10.2024
V hluku se setkává bolest s rozkoší, zoufalství s rezignací, otázka přežití se stává méně o fyzickém těle a více o duchu.